Triatlon na kolonádě a trochu xcéčka

Já vim, že je to starý a že se od tý doby odehrály významnější akce. Ale já mám tohle rozepsaný už přes dva tréninkové mikrocykly, tak přeci si to nebudu dávat do šuplíku, ne? Hele, hloupej, kdo dává, hloupější kdo nečte… Pojďte se podívat, jaký bylo pohárový XC v Karlovejch Varech (no, o tom tam moc nejni – bylo to o hovínku) a jak dopadl tamější triatlon.

V pátek valim do Práglu pro triatletku Lenku a jedem směr Vary, kde nás čekaj klucí Frankoví v Lupíškopenzíku. Klasika: přijíždíme dost pozdě, vyrazit na trať není pomyšlení. Péťa je ale úplně rozhozenej, trať je prej zcela bez techniky. Lahváč chtěl dokonce kvůli tomu vrátit startovný. Mě to nevadí, je předemnou skvělej víkend a koneckonců zejtra to tam budem mít všichni stejný.

Ovšem druhej den na startu se mi do toho závodu vůbec nechce. Všechno ve mně protestuje. Řeknu si, že to rozjedu zvolna a postupně se do toho budu zapracovávat. Máme šest kol, takže bude čas. Po startu tedy žádný kule, myslim, že jsem jeden čas i úplně vzadu. Přijde kopec jak hovado. Kolem mě couvaj borci. Dokonce pár metrů před sebou vidim známou subtilní, vytáhlou postavičku obepnutou černym dresem Merida. Péťa si to chce taky nejdřív vyzkoušet a pak zamakat? Nebo má krizovku? Vstanu z toho, že ho docvaknu a zeptám se ho, jestli neví, kolik je v Ostravě v tuhle dobu hodin. V tom okamžiku padám na držku. Proběhne nějaká píčokunda, omlouvám se klukům za mnou, že jsem jim pad do stopy a klidim se stranou. Naskočim na to, ale málem padnu znova, protože jsem strhnul ořech. Mám z toho volnoběžku na obě strany.

To jsou ty kola z hypermarketu! Jsem celkem nasranej, chvilku vymejšlim, co dělat. Ale tady by nic nenapadlo ani Ajnštajna. Podívám se alespoň, jak vypadá trať. Celý si to poctivě projdu. A jsem nasranej znova. A nebo spíš naopak? Trať je vo hovně. V podstatě je to kopec nahoru, kopec dolu, kopec nahoru, kopec dolu. Technika a-b-s-o-l-u-t-n-ě žádná. Totální výsměch XC. Jsem otrávenej jak šipka z amazonský foukačky. Nejhorší závod českýho poháru!

Jako by to závodníci věděli – moc jich tady není. Taky diváci se nějak zapomněli dostavit. Ale nejni divu, když se pár stovek metrů od XC trati koná kápéžetko. A večer se jede českej pohár v triatlonu. A ještě se tu koná Krajská výstava psů všech plemen včetně loveckých! Lámu nad tímhle pohárem hůl.

Naštěstí jsem si přivezl Durateca, abych si dal i to TTčko, takže odcházím na prézku triatlonu, protože tohle XC je fakt k pláči a ne na koukání.

O pár hodin později se na Rolavě soukám do Lenčiny černorůžový kombinézy s obrovskym výstřihem na zádech. Lenka mi do toho musí pomoct, páč to nemůžu dostat přes ramena. Cítím se v tom fakt cool. Jonáš sice říká, že vypadám jako buzna, ale já ho odmítám, že není můj typ.

Moderátorka vyvolává naše jména, tak jak jdou za sebou ve startovce a za oplůtkama se pokaždé rozeřve mnohohlavej dav. Panebože, jak je to rozdílný vod mrtvolný atmosféry na XC trati. „Číslo dvanááááááct. Marek Mahagoooooniiiiiiiiiiiii!“ Zvednu pazoury a poskakuju na okraj mola. Celkem je nás tam kolem stovky, takže je to fakt parádní přehlídka.

Na molu nás Ondra Matějíček vyzývá, abychom neplavali rychle, že si to pak rozdáme na běhu. Všichni se tomu smějeme. Volám na něj, že kdo poplave kraula, je srab. Pak už ale jdou žerty do řiti – minuta do startu. Stojíme na molu, voda skoro metr pod náma. Na bojku je to necelých sto metrů. Bude to pořádná řežba, protože na tuhle vzdálenost bude mít síly každej a tam to pak bude hustý, jak zelenej chrchel.

Vostrej hvizd, zlomek vteřiny všichni váháme. Někteří z nás i víc zlomků. Například já na tý fotce vypadám (hledejte bílou čapku), jako bych zrovna vstával z tureckýho záchodu, zatímco někteří už jsou po pás ve vodě. Ale šel jsem do toho schválně, protože se nechci s nikym boxovat. Šup, jeden krok a hodim to tam po hlavě, bradu na prsa, ať mi to nesebere brylky z ksichtu. Voda mě sevře do studený náruče, až se mi zdá, že mi vzala z plic poslední kousíček vzduchu. Všude se to vaří, do vzduchu vylítávaj pazoury, vykopávaj paty. S různou frekvencí se z vody vynořujou obličeje, ze kterejch je nejvíc vidět huba lapající po vzduchu.

Každej třetí záběr juknu nad vodu, jestli mířim řádnym směrem. Vlevo vidim pár borců, který jedou úplně mimo. Těsně před bojkou mění směr, aby jí měli podle pravidel na levou ruku. A tam je to masakr. Lezem si po zádech, dostanu kopanec pod voko – brylky naštěstí drží… pak loktem do žeber. Vzadu po mě šahaj několikery ruce. Naseru se a párkrát kopnu prsový nohy. Pěkně ze široka. Zásah! A znova! Šmátrání ustane.

Pak je jedno kolečko za náma. Lezem z vody po čtyřech do ukrutnýho kopečku pokrytýho kobercem. Zase slyšim řev za plotem. Někde tam stojí Romeš s Petříčkem a povzbuzujou. Valim po dřevěnym můstku a na konci vyseknu excelentní šíbru, která mě posílá příjemně daleko. Dokonce tam předvedu nějaký vyvlnění, který jsem si teda mohl ušetřit, protože mě to dost vycucne. „Celou dobu jsem ti byl v patách, ale tou šipkou ve druhym kole jsi mě zase cuknul. Dohnal jsem tě až na další bojce,“ říká mi pak v cíli Štěpán. No, musim přiznat, že to měl snadný. Jsem vyndanej – na zbývajících dvě stě metrech plavání mi dává dvacet vteřin.

V depu se motám jak opilá masařka. Hlavně než šáhnu na kolo, musim nandat helmu, opakuju si pořád tohle nařízení. Jinak totiž následuje stopka. Pak ještě láduju gel do kapsy, nějak to tam nechce vlízt… Depo za 37 vteřin. No hrůza. Jakmile jsem za dvěma čárama na konci depa, skáču na to jak starej Zlámalík. Obouvám se do bot a začíná hon na zajíce.

Dojedu Štěpána, je bez rychlosti, takže si za mě vleze opravdu jen na chvilku. Popovezu ho do skupiny, ze který se za mnou vydá Ondra Čarňanský, kterej do toho jebe jak maniak. Pak přijde Zámeckej vrch. Mám rudo před očima, stoupám si a chci toho Durateca zlomit! Tady je taky super atmoška, kterou vytváří hlavně jedna dorostenka, která povzbuzuje, až uši zaléhaj. Číhnu dozadu, jestli se Ondra drží a ona hned: „Mááááááááááš ho za sebouuuuu!!! Jéééééď!!!!!“ Je fajn, když jsou diváci znalý věci. První část kopce je fakt brutál na sílu. Je to jediný místo, kde jedu malou placku. Na zbyťoura tam házim 53ku a valim tempo.
Následuje sjezd ukončenej retardérem a ostrou doprava. Jdu z šedesátky na třicet, podřazuju a naklánim to na ucho. Před lety jsem si tady šlápnul, zaryl pedál do asfaltu a málem šel na držku. Dlažky jsou naštěstí suchý, tak to vykroužim v pohodě a hned to jebu dál. Profrčíme pod Thermalem, hupsnem na kolonádu. Jsou tu restauračky se zahrádkama, sedí na nich Rusové a kouří papirosky. Dejchat to je k zblití.

Takhle si dáme tři kola, který si odjedu poctivě za svý. V posledním sjezdu se ještě na kole vyzouvám z botek, abych na konci trati mohl seskočit a bosky běžet ke svýmu místu do depa. Lidi tu taky neskutečně řvou. Házim kolo na stojan, rozepínám přilbu, skočim do Mizun, popadnu číslo a prodlužuju krok. Kousek přede mnou je Honza Materna. Běží se mi krásně lehce, žádnej křečák. Na kolonádě stojí Teta Lupíšková se Strejdou Lupíškem a Bětkou. Povzbuzujou, tak se na ně culim jak měsíček na hnoji.

Ondra Čarňanský se kolem mě přežene, že nemám ani pomyšlení, že bych za ním poslal stíhačku. Jebu do toho, ale zároveň si užívám úžasnou atmosféru závodu v srdci podvečerních Karlovejch Varů. Najednou moderátorka: Dáááámy a páááánovééé! První žena právě ukončila cyklistickou část. Lenkaaaaaa Fanturovááá se vydává na běh. A hned borec: Lejdýýýýýs ééééén džentlmens! First lejdy ens bajsikl kůrs! Lenkaa Fanturovaa… A pak ta ženská: Majne damen und heren… A zas borec: daragýje zritěli… No prostě masakr! Nesrovnatelný s dnešnim XC.  Ale konec mudrování, radši zatopim pod kotlem, aby mě ta první žena nedohnala. Poslední stovky metrů už jsou na zapřenou. Teřich mám nadutej jak tykev – hnědý metro krouží poslední zatáčku. Říká se tomu dietetická chyba.

V cílový bráně povinnej skok a už gratuluju Honzovi, kterej se směje od ucha k uchu, páč bere první flek v kategorii. U občerstvení, kterýho je hafec, všichni probíráme nejlepší momenty závodu. Triatlon jsou tři sporty dohromady, takže o historky opravdu není nouze. Pak zjišťuju, že mám dvojku v kategorii, což je velmi příjemný. Na vyhlášení mám pořád tu Lenčinu ženskou kombošku. Škrtí to na kulách a je mi zima, ale nic jinýho nemám. I přes pokročilou hodinu je prostor plnej lidí. Tak se na ně ze stupínků zubíme. Dostanu celkem naditou tašku s Aminostárem a pak ještě papírovou s krásnou skleněnou plaketou, kterou pro jistotu hned upouštím na karlovarský asfalt, abych z ní mohl mít dva menší kusy… Dement… Hm, dobrý.

Večer jdem do hospy a probíhá řádná oslavička. Lenka vyhrála ženský, Jonáš byl čtvrtej celkově, já měl dvojku v kategorii. Asi nejúspěšnější výprava tady 🙂 Na pokoj se dostanem ještě včas, abychom shlídli nějakej horor. Jen si pamatuju, že se ten kluk vrátil od zubaře s děsně zfušovanou protézou, byl drzej na tátu a ten ho střelil do hrudníku. Kluk padnul do studny a zbytek si nevybavuju, protože mi pohled na Tývý zakryla víčka. Ale Lenka říkala, že se nakazili všichni na place, všichni měli ty divný zuby a všichni tam zařvali. Takže asi kvalitka.

Druhej den dáme běh, kde mi Lenka ty moje iksky unavený trochu potrápí. Odpo jí to vrátim na kole a pak v centru čučíme na Evropskej pohár, který jede na dvojnásobných tratích, než jsme jeli my. Kluci to maj trochu jinak, hlavně na tom běhu valí děsný bomby. Vypadá to jako takový uvolněný plácání, ale dávaj to tři minuty na kilák, což je masakr. Přeju zlato dědkovi Krňošovi, ale ten nakonec končí třetí. I tak před nim smekám.

Nakonec nabírám do bidonu Rusalku – takhle musí večer chutnat vaše chcanky, když se ráno napijete ze Sázavy pod menší chatovou osadou. Jedem na Lupíškopenzík, děkujeme strejdovi Lupíškovi za úžasnej pobyt, ještě dáme ve městě véču s klukama Frankovejma a valíme dom. Pěkné to bylo v KV. Dasvidánija lástočky!

Fotky jsou od Marka Rebroše. Díky!