Sellaronda HERO podruhé

S Lustigem přijíždíme do vesničky Selva v údolí Val Gardena už týden před závodem. Ne že bychom aklimatizaci brali tak vážně, ale rozhodli jsme se, že závod spojíme s dovolenou v naší oblíbené oblasti. Ve středu před závodem přijíždí Honza Kalaš zvaný „Epic“ bez Epica, ale s nádherně vytuněným Santa Cruzem s cílem se pořádně projet ještě před závodem, zatímco my, co máme najeto o pár tisíc kilometrů méně, se chceme spíš šetřit. V pátek před závodem dorazí Kajman a Aleš Vágner a sestava je kompletní. Honza s Lustigem se chystají na dlouhou trasu – 82 kilometrů s převýšením 4 200 metrů. Všichni ostatní na krátkou – 52 kilometrů s převýšením 2 700 metrů. V obou případech čtyři dlouhé kopce a čtyři dlouhé sjezdy. A málem bych zapomněla na Nikolku Vágnerovou, která vyráží na dětský závod v délce přes 3 kilometry a pro její věkovou kategorii také značným převýšením.

Večer před závodem mi Lustig mění brzdové destičky, a když zkusím zatočit zadním kolem, tak se skoro netočí. Lustig mi odvětí: „To si musí sednout. Musíš hodně brzdit a bude to v pohodě.“ Vyrážíme na krátkou vyjížďku do přilehlého údolí, kde se pasou krávy, ale tomu, že by si to chtělo sednout, nic nenasvědčuje. Nakonec přiloží ruku k dílu i Kajman a Aleš a následně i Honza, ale čím víc se to ladí, tím je to horší… Lustig mě sice ujišťuje, že je to jen o pocitu a že mě to rozhodně brzdit nebude, ale já upadám do hluboké deprese… Když si představím ty kopce, co mě čekají, a k tomu ještě kolo, které dle mého soudu brzdí, to je pro mě šílená představa!!! V noci ale Lustig dostane spásný nápad, jak problém vyřešit. V 6 ráno vyráží ke kolu a za pár minut už na mě volá, ať se podívám z balkónu, že se kolo točí. Nádherný pohled 🙂

Méně nádherný je však pohled z balkónu asi o hodinu později, když se spustí téměř přívalový déšť a k tomu bouřka. Teplota klesá na 11 stupňů. Honza dokonce posílá zprávu s dotazem, jestli jedeme… Je to opravdu smůla. Celý týden jsme se vždy probouzeli do jasného, teplého dne bez mráčku. Možná je to Lustigova zásluha. Celý týden prohlašoval, že by mu vůbec nevadilo jet celý závod za mokra. Dle legendy zkamenělý obr Sassolungo, který se týčí nad Selvou, asi jeho slova vyslyšel a seslal na nás to nejhorší. Když čekáme na startu, tak déšť téměř ustává, ale představa toho, co nás čeká na trati, mě dost děsí.

Odstartováno! Pomalu stoupáme po šotolinové cestě na Dantercepies, v nejprudších místech se tlačí. Zima mi rozhodně není a dešťové kapky taky skoro nevnímám. V závěru stoupání však bahýnko dokonale obaluje pláště. Ale to stále ještě netuším, co mě čeká ve sjezdu do vesnice Corvara. Nahoře je šotolinová cesta, pak krátký single track a následuje sjezdovka, kde jsme ještě před pár měsíci lyžovali. Nejdřív přede mnou padá jeden cyklista, pak další, já jsem hrdá na to, že ještě jedu, ale krátce poté mě potkává stejný osud 🙂 Kupodivu mě to neodradilo od dalšího usednutí na kolo, ale za chviličku zjišťuji, že jedu jako po ledě. Mačkám obě brzdy, ale kolo jede pořád. Za další pád jsem téměř vděčná. Sjezdovku už potom sbíhám dolů a říkám si, že to bude asi hodně náročný den.

Dole ve vesnici si řada lidí myje kola obalená bahnem pod hadicí. Čeká nás druhé stoupání. Asi nejkratší a nejlehčí ze čtyř kopců v okolí Selly, ale i tak hodně náročné. Dlouhá trať to má ještě o kus prodloužené. Sjezd po single tracku, který se mi loni velice líbil a dokonce mohu říct, že jsem si ho i užívala, je za mokra mnohem zrádnější. Když vjedeme na zabahněnou sjezdovku, seskočím z kola a kloužu dolů. Přejíždíme Passo Campolongo a následuje další sjezd do vesnice Arabba. Opět o poznání horší než loni. A to jsem měla předsevzetí, že pojedu podstatně víc technických úseků než loni. Bohužel se nezadaří. V Arabbě se opět dělí trať na krátkou a dlouhou. Zatímco závodníci na dlouhé trati padají hluboko do údolí, my z Arabby stoupáme po sjezdovce směrem na Passo Pordoi. Následuje kousek silnice, široká cesta, single track, v nejvyšším místě se dokonce dostáváme do mraků. Naštěstí už ale neprší. Kousek před sedlem Passo Pordoi  se ke krátké trati opět připojuje dlouhá. Závodníci na dlouhé k nám sjíždějí z vrcholu Sourasass ve výšce 2 351 metrů.

Sjezd ze sedla Passo Pordoi je krkolomný i za sucha, a nejen pro mě 🙂 Po vydatném dešti je pro většinu účastníků závodu absolutně nesjízdný. Sklon obrovský, bahno, mokré kořeny, kluzké kameny, prostě to nejhorší. Dokonce přemýšlím o tom, zda to vůbec jel někdo z profíků… Následuje single track v lese, kde jedu i já, a pak se trasy opět dělí. My stoupáme na poslední kopec Passo Sella a dlouhá trasa dále klesá až do vesničky Campitello, odkud hrdiny z dlouhé trasy čeká nekonečné stoupání na Passo Duron. Stoupání na Passo Sella připomíná Lustigovými slovy „pochod mrtvol“. A když zjistím, že mi cyklopočítač ukazuje sklon, který se téměř celou dobu blíží k 20 %, říkám si, že snad ani není za co se stydět 🙂 Sem tam zahlédnu i červená čísla, účastníky dlouhé trati, kteří závod vzdali a míří do cíle přes Passo Sella.

Kousek před sedlem Passo Sella před sebou zahlédnu po dlouhé době ženu. Poslední jsem viděla někde uprostřed stoupání na Passo Pordoi. Vidím ji před sebou, ale únava je znát, a přestože je motivace ji předjet veliká, tak nohy prostě nejedou. Zastavuje o poslední občerstvovačky a já ne, tak se její náskok zmenšuje. Na konci stoupání už jsem jí v patách. Přichází sjezd, dlouhodobě má slabá stránka, ale tentokrát si říkám, že jí to nedaruju 🙂 Sjezd si dobře pamatuju, jeli jsme ho s Lustigem pár dní předtím a vím, že kromě dvou krkolomných kamenitých zatáček a jednoho brodu, můžu jet všechno. V zatáčkách ji předbíhám, rychle nasedám na kolo a jedu. Trať naštěstí už hodně vyschla a efekt jízdy po ledu jako v prvním sjezdu se neopakuje, ani když vjíždíme na sjezdovku. V jednom relativně těžším kamenitém úseku dokonce křičím na Itala jedoucího přede mnou, aby jel (to jsem si dovolila fakt hodně:-). Bohužel slézá z kola, a jelikož jsem schopná jen po pravé straně cesty, kde je méně kamenů, slézám taky a běžím dolů 🙂 Přitom mi spadne řetěz, ale naštěstí ho hned nahodím zpět a pokračuju dál. Když vidím ceduli 1 km do cíle, dávám do toho opravdu všechno, projíždím krásný závěrečný single track podél lesa, následuje prudká zatáčka, vjezd na asfalt a krátká rovinka před cílem. Tam už fandí máma, Vágnerovi a Kajman. Po dojetí do cíle mám úsměv od ucha k uchu a doslova se vznáším. Je mi úplně jedno, kolikátá jsem dojela, jaký mám čas, ale užívám si ten nádherný pocit z toho, že jsem podruhé zdolala Sellu a snad poprvé v životě někomu ujela ve sjezdu.

Rychle spěchám za zbytkem skupiny. S Alešem a Kajmanem si sdělujeme zážitky. K Alešovi prý hned po dojezdu do cíle přispěchal reportér s mikrofonem, sice si moc nerozuměli, ale Alešův úsměv mluvil za vše 🙂 Kajman vypadá taky spokojeně, i když po dojezdu do cíle měl zcela nepřítomný pohled, až o něj měla máma (moje máma:-) strach. Nikolka prý po chvilce zaváhání na startu naskočila na kolo jako Štybar a statečně bojovala do posledních metrů. Nedočkavě vyhlížíme Lustiga a Honzu. Už abychom byli kompletní. Holčičky si krátí dlouhou chvíli loupáním bahna z Alešových nohou 🙂 Máme na sobě všichni pořádnou krustu 🙂 Honza přijíždí jako první a Kajman ho běží vyzpovídat. Už zbývá jen Lustig. Nervózně vyhlížíme jeho helmu (víc vidět není) na cestičce podél lesa, a když se objeví modrobílá Bell Sweep, tušíme, že je to on 🙂 Před cílem zvedá ruce nad hlavu. Je vidět, že ho Sella hodně potrápila. Bledá tvář, nechuť cokoliv pít, jíst, mluvit… Dostane ze sebe jen: „To je to nejtěžší, co jsem kdy zažil. Těžší než maraton.“ Později se svěří, že si chvílemi nebyl jistý, jestli vůbec dojede. Prý dokonce uvažoval, že skončí s cyklistikou – to je ale určitě trochu nadsázka 🙂 Ale sportovní paměť je krátká, protože večer už říká: „Bylo to hezké!“ 🙂 S Alešem si libují, jak si vychutnali Italy na bahně v prvním sjezdu. Bahno v této oblasti totiž skoro vůbec neznají. „Já jsem předjel asi 100 lidí a Aleš 120,“ hlásí Lustig. Jediný, kdo mu ve sjezdu ukázal záda, byl právě Aleš. „Jel jako magor,“ dodává Lustig 🙂 Každopádně jsem na Lustiga nesmírně pyšná! Dokončit dlouhou Sellu je opravdu hrdinský čin.

A jak jsme vůbec dopadli. Já jsem byla 6. v kategorii a 13. celkově z 25. Lustig navzdory svému utrpení zajel krásný výsledek – 21. v kategorii a 47. celkově z 238. Honza zúročil najeté kilometry a dojel si pro 12. místo v kategorii a 31 celkově. Kajman obsadil 21. místo v kategorii a 60. celkově ze 430. Aleš se v cíli usmíval právem, protože 9. místo v kategorii z 284 a 21. celkem je opravdu luxusní výsledek. A to mohl být ještě o dvě příčky lepší, kdyby nemusel v posledním sjezdu pár kilometrů před cílem čekat, až přistane helikoptéra a odveze závodníka, který spadl kousek před ním. Když se pak díval na mezičasy a zjistil, že na sedle Passo Campolongo byl na 4. místě v kategorii, trochu ho to zamrzelo, ale po chvíli s šibalským úsměvem dodal: „Že by třeba příští rok…?“ 🙂

Ale hezké na tomto závodě je právě to, že pro velké procento účastníků zas tak moc o výsledcích není. Většina lidí bojuje spíš sama se sebou než s časem. V cíli jste svědky krásných scén, kdy se cyklisté dojíždějící třeba i několik hodin po prvním závodníkovi radují z toho, že jsou v cíli, jako kdyby právě vyhráli mistrovství světa 🙂 Líbají zem, dojíždějí do cíle po zadním kole, radují se jako malé děti… Být HERO je prostě úchvatný pocit 🙂