Je to tak, pardálové! Náš čas se naplnil. Jak říkal Arthur Rimbaud: “jsme starý, i svět zestárnul a všechno je k ničemu.” Žádnej feuer není věčnej. Jsme vyhořelý sračky a po osmnácti letech už prostě nemůžeme dál.

Ale řeknu vám jedno, dali jsme tomu pořádnou řachandu. Tohle nebylo jen takový cuknutí v buřtíku, jak říká Eda z Mostu. Protože jsme do toho dali Tompovu německou preciznost a lajstung, moje nápady plus srdíčka a nápomocný ruce všech lidí z týmu, který pár dní, týdnů a měsíců bouchaly pro jednu věc: Železného dědka. Závodu, který pro nás všechny byl prvním setkáním s velkou cyklistikou. Berte tenhle článek jako osobní rozloučení s jednou érou závodu, který pro nás znamenal tu nejvyšší úroveň cyklistiky, na kterou jsme si tehdy mohli reálně šáhnout.

Asi jste pochopili, že tohle bude osobní, protože když něco děláte 18 let, tak vás to prostě štípne…

Vzpomínám si jakoby to bylo včera, když jsem se v srpnu 2008 dozvěděl, že Toník Fiala už nechce pořádat Železného dědka, kterého táhnul 12 let. Hned jsem psal klukům z ČESYKu, poměrně novému cykloklubu z Čerčan, že tenhle náš závod nesmíme nechat padnout a že se toho musíme chopit. Někteří z nás tady totiž začínali už v devadesátých letech a věřte, že to byl pro nás cyklistický svátek. I těch pět, šest let po revoluci to tady v Čechách totiž s cyklistickým zbožím stálo dost za prd. Internet v plenkách, o galdách za 5,50 kaček plus jedna gratis z Temu jste si mohli nechat jen zdát. Ale tady na Dědkovi jste mohli vidět Campagnolo Record v plný nádheře, karbonový loukotě, který při jízdě jen zvonily, pestrobarevný dresy, které jste viděli před dvěma měsíci v přenosech z Tour de France atd. Obdivovali jsme domácí nestory Mílu Šacha, Pepíka Braunera, Luboše Opavu, Zdendu Nádvorníka a další.

Bože, a pak ten samotnej závod!

Doteď si vzpomínám, jak jsem měl husinu až na zadku, když jsem uháněl v balíku několika desítek lidí, deset čísel vpravo berany, vlevo to samý, vepředu borec, že jsem mohl natáhnout ruku a dotknout se ho a vzadu na mě taky takhle někdo nalepenej. Od jedný krajnice ke druhý, že by se tam nevešel ani vostrouhanej vlas natož auto v protisměru. Stačil jeden neopatrný pohyb a šli bychom tam jak domino. Do kopce ze Soběhrd do Kozmic šílený kule, jakobysme nebyli v prvním, ale posledním kole. Pak ve vsi pravotočivá zatáčka na ucho, za posledním barákem fouklo do ksichtu a tak to šlo furt dál nahoru, dolů. A vy byste si radši vytrhli nohy z prdele, protože jste věděli, že když na týhle otevřený, houpavý trati zůstanete sám na větru, je to váš konec!

Teda takto jste si to alespoň pořád říkali!

Dušovali jste se takhle v prvním i druhým kole, chtěli jste přísahat na křížek, ale ve třetím se už vaše odhodlání začíná krapýtek drolit. Visíte na posledním fleku za oči a najednou jste na gumě – každý brdek, šup – dva metry zpátky a pak si to ze všech sil dojíždět. Utrpení! Nejhorší místo pro mě byl vždycky kopec do Dlouhých polí. Dlouhý kopec do Dlouhých polí. Občas ve čtvrtém kole mi tam ta guma už nestačila.

Rup!

Dva metry… Dělej, ty srabe!… Tři metry… Ze sedla! Rvi!

A pak se to otevře na vítr v táhlém magneťáku do Boušic…

Konec!

Tenhle okamžik, kterej já mám na cyklistice paradoxně rád. Fascinuje mě. To, když se zlomíš jak sirka. Je to, jako kdybys umřel. V zamlženym oparu vidíš skupinu borců, jak legračně pohybujou nohama, pitoreskně přilepený na horní rámové trubce, aby na ně nefoukalo a pomalu se vzdalují v pestrém vláčku. Ale tobě to nevadí, protože ti je všechno jedno. Ty už tady nejsi. Už nemusíš nic…

A pak začneš pomalu přicházet k sobě. Je to jako narození. Jako malý dítě si postupně uvědomuješ, že máš nohy, ruce, k čemu je máš, soustředíš se na každý nádech. Jako to děcko, když v prvních letech objevuje sebe a svět. Vysrkneš gel. V dálce před sebou vidíš skupinu a teď už makáš ze všech sil. Ale ono je to z Boušic vlastně už jen z kopce až do Bedrče. Už je nedojedeš. Maximálně v kopci do Soběhrd posbíráš pár odpadlíků. Teda většinou spíš přeletíš. Protože mají pod slunečníma brejlema stejně skleněný oči, jako jsi měl před pár minutami ty…

My kluci z ČESYKu jsme se teda zapojili do organizování Železného dědka vlastně už o rok dříve. V roce 2007 jsme totiž v sobotu v noci před závodem vzali barvu a pomalovali jsme celý pětadvacetikilometrový okruh nápisy, jak jsme to viděli na Tour de France. Obraceli jsme se tam ke konkrétním soupeřům, velebili vysoce jméno Železného dědka a psali jsme také různé vzkazy sobě, abychom ukázali, že Dědek je naše srdcovka a dodali si sílu v nejtěžších pasážích závodu. Když jsme pak přijeli na start, hrdě jsme se Toníkovi Fialovi ke všemu přiznali. Těšili jsme se, že se jeho cyklistické srdce zatetelí, jak kluci z ČESYKu udělali závod světovej. Tonda však obrátil oči v sloup a řekl jen “To bude průser!” Naštěstí barva po dvou týdnech opršela. O rok později už byl závod v naší režii. Udělali jsme to samé, protože už jen to noční malování s čelovkama byla velká sranda.

Ovšem smích nás přešel, když jsme dostali dopis s pruhem, kde nám jistý úřad (chápejte, že nemohu jmenovat) pohrozil finanční exekucí, když nápisy neodstraníme. Dal nám k tomu však celkem obstojnou lhůtu do půlky prosince. Tudíž jsme to hodili za hlavu, ukolébáni Pornosovým (náš člen, také známý jako Muž s největší nohou ČESYKu) tvrzením, že tuhle barvu používá v práci na značkování, která mizí po prvním deštíku. Nicméně po třech měsících zářily nápisy na silnicích, jako bychom je tam namalovali včera. Takže poslední den lhůty jsme koupili ocelové kartáče a vyrazili v mrazu píglovat asfalt…

Soběhrdy – Kozmice – Teplýšovice – Kochánov – Okrouhlo – Pilátka – Dlouhé Pole – Boušice – cípek Benešova – Bedrč
Co jsem na Železném dědkovi miloval, byla jeho atmosféra. Na začátku jsem dost promýšlel, jak bychom Železného dědka dostali do srdcí obyvatel průjezdových obcí. Aby se přišli podívat na ten hukot, který dělají celé skvadrony volnoběžek najednou. Navíc ty naše vesnice jsou plný zatáček, takže když se tam valily ty hordy cyklistů na levý ucho, na pravý… ráčny bzučely jako roj rozzlobených sršňů… Naprosto úchvatná podívaná! Napsal jsem dopisy, vytiskli jsme 800 kusů a pak obíhali každé stavení na trati. Na konci roku jsem dělal PF a opět následoval tisk & rozvoz. Před závodem jsme do každé vesnice věnovali bečku piva. Komunikovali jsme se starosty, psal jsem články do obecních novin, uspořádali jsme soutěž O nejlépe fandící obec…

Panebože, ta atmosféra! Co se to dělo v těch vesnicích?!? Šílenství!

Nebudu přehánět a vy, co jste na Dědkovi byli v dobách jeho největší slávy mi to potvrdíte: byla to totální extáze! Zejména v Kochánově a Teplýšovicích se zdálo, že tam kopýtkama a tlapkama tleská i domácí zvířectvo. Alegorické vozy, kostýmy, bubny, píšťaly, celé kapely, opentlené stromy, nástěnky na lampách, vzkazy na silnici, dospělí, děti, babičky i dědové stáli ve špalírech podél silnice. A všechno to řvalo, pískalo, houkalo, troubilo, povzbuzovalo, tancovalo, skákalo, výskalo… Byla to exploze čirého štěstí! Cyklisté přijížděli do cíle do Soběhrd s hubou od ucha k uchu a očima rozsvícenýma jak dálkový světla náklaďáků. Říkali jste, že tohle jste nikdy nezažili, že tohle už nepůjde vymazat z paměti, padala slova o středočeské Tour de France. A tohle jsme si i dali v roce 2009 na big board u Barranďáku, který nám splašil jeden kamarád: “Frantíci mají Tour. My máme Železného dědka”.

V Soběhrdech jsme v roce 2010 postavili i cyklistickou sochu. Jako poctu tomuhle závodu. Jako oslavu sportu. Jako poděkování Otcům zakladatelům, tedy čtveřici pánů ve složení: Antonín Janoušek, Jaroslav Kraus, Zdeněk Rada a Karel Šindler, kteří v roce 1985 uspořádali v Mrači první ročník. A taky všem nadaným sportovcům, kterým kariéru jakkoli negativně poznamenal komunistický režim. Železný dědek je z neopracovaného, surového železa a váží pět tun. Jede na deset tun vážícím granodioritu, kameni z nedalekého lomu v Mrači, jako upomínku na vůbec první Grande partenza. Zachycuje cyklistu ve vítězném gestu projíždějícího cílem. Neptejte se mě, jak tohle všechno Tompo dal dohromady. Protože já to dosud nechápu.

Vzpomínám si, jak nám autoři konceptu – Tompovi známí, akademický malíř Vilém Balej a architekt Rudolf Žofka u bůhví kolikátého piva vysvětlovali: “jak bude pršet, tak to surový železo bude pouštět barvu, která bude stékat po tom kameni a bude na něm zanechávat zrezlé stružky. A tohle budou slzy Železného dědka. Protože mu komunisti zkurvili život. Ale vidíš? Dědek stejnak zvítězil. A na to se napijem!”

V roce 2010 jsme sochu slavnostně odhalili před startem, ale hlavně jí požehnal pan farář z Poříčí. Z jeho proslovu si nic nepamatuju, protože jsem byl duchem na tisíci detailech, které jsme měli v nejbližší půlhodině před sebou. V paměti mi utkvěl jeho pevný hlas a štíhlá postava v sutaně rozevláté ve větru. Mrazivým dojmem působil mlčící dav několika stovek cyklistů kolem pomníku. Všichni měli přilby v rukou na znamení úcty. Pak kněz vztyčil ruku s aspergilem, kterým třikrát máchnul směrem k Železnému dědkovi a skropil ho svěcenou vodou. Dědkovy první slzy…

V průběhu let jsme Dědka pořádali párkrát i v Maršovicích a Teplýšovicích. Maršovicko je můj oblíbený kraj (“Alpy tě ohromí, Karle… Ale tohle tě dojme! To není země. To je zahrádka!”), ale ruku na srdce: taková atmosféra jako na starém okruhu tam nikdy nebyla. Trať tady byla poctivá – stoupání kolem Ježíše z Neveklova na konec Zaječického lesa muselo hodně bolet. Ale sjezd v Dlouhé Lhotě stál co se týče kvality asfaltu za prd, i když to bylo hodně vylepšené tím, že tam místní obyvatelé vylezli před domy a fandili. Navíc jsou od nás Maršovice celkem daleko, takže se nám to stěhování celého našeho cirkusu dost prodražilo.

V roce 2022 jsem se byl večer před startem projít po ztichlých Maršovicích. Vyčistit si hlavu. Popřemýšlet, co budu zítra říkat. Prošel jsem přes náměstí kolem svítících oken hospody do prudkého kopce ke kostelu Zvěstování Panny Marie. Před osvětleným kostelem stála v houstnoucím šeru pozdně barokní socha sv. Vojtěcha z druhé poloviny 18. století. Svatý Vojtěch zvedá pravou ruku a dvěma prsty žehná dolů kolemjdoucím.

To gesto vás donutí zastavit.

Vyjadřuje dvojí přirozenost Ježíše Krista: božskou a lidskou. A skrze tuto dvojí přirozenost vám žehná. Hlásá víru, že překonáte všechny překážky a těžké okamžiky.

O den později se jiný Vojtěch – Jonáš Vojtěch – zvedá ve třetím kole v táhlém stoupání za Hoděticemi ze sedla a orve celou první skupinu až na jediného muže. Jana Brňáka. Kluci poctivě spolupracují, ale o okruh později na tom samém místě Jonáš opět útočí! Jakoby za ním pevně stál sv. Vojtěch. Unavený Jan už nedokáže odpovědět a Jonáš pokračuje sám. Za ním se pronásledovatelé poskládají do skvěle spolupracující skupiny, do které se zapojuje i Jan Brňák. Vývoj závodu už zvrátit nedokážou.

Jonáš Vojtěch vstupuje do historie jako jeden z nejúspěšnějších jezdců moderní éry Železného dědka! Po vítezstvích v roce 2021 také v Maršovicích a v roce 2015 v Soběhrdech je to třetí vítězství tohoto sympatického cyklisty. Dále přidal v roce 2019 druhé a v roce 2017 třetí místo. Ještě jeden cyklista dosáhl na stejné palmares! Radek Brzobohatý, vítěz z let 1997, 1998 a 2006. Druhý v roce 2000 a třetí v roce 2001

Když jsme u těch sympatií, tak musím zmínit další postavu. Jestliže je Jonáš králem moderní éry Železného dědka, tak korunním princem je další sympaťák – Olda Novotný. Právě tenhle cyklista prohrál v roce 2015 s Jonášem o půl otočení klik, o pověstnou galusku.

Byl to tehdy v Soběhrdech pořádný poprask! Moc jsem to Oldovi přál, protože se zdálo, že tohle bude jeho rok. Je to zvláštní, ale vždycky se mu dařilo v lichých letech. Považte sami: třetí v roce 2011, stejně tak 2013. V roce 2021 za Jonášem druhý. Teď v závěrečném kole ročníku 2015, v pověstném posledním a krátkém – ale ve čtvrtém kole nesmírně těžkém – smrťáku u cedule Soběhrdy ještě Olda bezpečně drží první flek. Jonáš už je prošitej jak vaťák a ztrácí. Na vršku kopce se ještě zkouší zvednout. Ale kyselý hnáty ho pálej.

Zdá se mu to, nebo se opravdu na Oldu dotahuje?! Půjde to?

Olda ze sebe ždímá poslední zbytky sil. Tohle si přeci nemůže nechat vzít! Tohle je přeci jeho rok! Kde je Jonáš?! Najednou koutkem oka vidí, jak se jeho soupeř pomalu sune podle něj. Ale je to už jen kousek! To dáš!

Dal jsem to??? Proboha! Já snad… Celý Soběhrdy vybuchnou v šíleném řevu…

Oficiální výsledky závodu XXX. Železný dědek 2015:
1. Jonáš Vojtěch Sparta Cycling 2:34:38.17
2. Oldřich Novotný CT Weber 2:34:38.18
3. …

A když jsme u těch výkonů, tak musím zmínit jeden speciální. Radovan Doležel z AC Sparta Praha v roce 2013 zaletěl na soběhrdské trati nejrychlejší čas ever 2:29:31,89. To znamená průměrnou rychlost nad 40 km/h. A jakým způsobem zvítězil! V klesání z Benešova do Bedrče, kdy se to zdálo jako totální šílenství, odjel z vedoucí skupiny. Když dostávám echo z doprovodného vozu, přesně tohle říkám do mikrofonu: bláznivý útok! Zbytečné plýtvání sil! A i kluci z vedoucí skupiny mi pak později v cíli budou říkat: “Chtěli jsme ho nechat vyvětrat. Že ho pak lehce přeletíme poblitýho do kopce do Soběhrd!” Cha, chááá! Obrovská chyba! Jejich i moje!

O pár minut později v Soběhrdech rozpřahuje Radovan ruce ve vítězném gestu…

Ta atmosféra na Dědkovi byla skvělá a cyklisté se to snažili divákům vrátit. Po závodě jsme ještě pořádali speciální závod – vyřazovací sprint čtveřic na 100 metrů. První dva postupovali pavoukem dál a vítěz rozjížďky bral každý rok jiný balík peněz. Závod se totiž jmenoval “Soběhrdská 65XY”, přičemž to číslo znamenalo počet let od první zmínky o Soběhrdech v roce 1360. Takže například v roce 2016 se závod jmenoval “Soběhrdská 656“. Tehdy vítěz každého sprintu dostal 656 korun. Na tento závod jsme dostávali sponzorský dar od obce Soběhrdy a co se nerozdalo vítězům rozjížděk, dostal pak všechno vítěz celkový.

Dědek v Teplýšovicích 2019 a 2023 pak byl pořádnej hukot. Místní jsou srdcaři a sporťáci, takže dokázali vrátit trochu lesku zašlé slávy. Ale bylo to vykoupené tou úzkou šoustkou mezi poli z Okrouhlic do Petroupimy. Tady ten sjezd byl na dost mizerném povrchu a zejména v prvních kolech, kdy jel ještě velký balík to bylo dost o nervy.

Tady vidíte, že jsme se snažili Dědka pořádat i jinde, když to v Soběhrdech nešlo. Nebo alespoň jako časovku v roce 2020. Ale ono to taky nemůžete pořádat všude. Musíte mít prostor na start a cíl, zázemí závodu, bezpečný a přitom atraktivní dojezd. Například to esíčko a dvě zatáčky před cílem v Teplýšovicích byly limitem toho, co jsme ještě byli ochotni v rámci bezpečného dojezdu akceptovat. Ale to se pak jen modlíte, aby se nikomu nic nestalo.

A tady jsme u důvodu, který přispěl k našemu zkornatění… Každý rok jsme totiž bojovali s povolením tratě. A zdálo se nám, že je to stále horší a horší. Že ty důvody policie, proč organizovanou silniční cyklistiku na silnice nepouštět, jsou stále neprůstřelnější. My jsme Dědka dělali z mnoha důvodů a jeden z nich byl, že jsme chtěli jeden den – jen na pár hodin, ukázat, že silnice patří taky kolům. Že cyklisté jsou součástí provozu stejně jako auta. Ale cítili jsme, že jsme problém. A co uděláš, když je problém? Není závod = není problém. Často se stalo, že jsme povolení dostali po urgencích a prosbách pár dní před konáním závodu…

A abych tady jen nepěl ódy, tak pořádání Dědka samozřejmě přinášelo celou řadu negativních zkušeností. Dvě tady zmíním. Jedna se týká právě teplýšovické trati. Bylo to před vyhlášením tří nejlepších chlapů kategorie 50+ nebo 60+. Holky rozdávaly ceny, poháry a pusy třem nejlepším čtyřicátníkům a já se otočil na další trojici cekající na vyhlášení: “Tak borci, jak se vám to líbilo?” Popravdě, nečekal jsem nějaké zásadní sdělení, byl to spíš takový small talk, než se uvolní stupně vítězů. “Ta silnice mezi polma byla pěkně na hovno! Příště se vám na to vyseru! Nechci si zkurvit kolo!!!” vyštěkl na mě borec a měl přitom takovej fakt nasranej kukuč. Úplně jsem zkoprněl. Nezmohl jsem se na žádnou odpověď. Kdybych byl o trochu víc připravenej asi bych mu odpověděl: “Ty mě vůbec neznáš a mluvíš se mnou jak poslední chasník od prasat. Tebe bych poslal na jednání s policajtama, abys vyjednal lepší trať. Závod by sice nepovolili, ale aspoň bys dostal pendrekem přes tu svojí nevymáchanou držku!” Tak jestli to teď, kámo čteš, tak tady to máš

Další scénka je vlastně taky z Teplýšovic. Stojím u cílové brány a najednou k ní v protisměru závodu přijíždí auto. Na střeše dvě silničky. Sedí v něm dva borci, ještě v dresech a se solí na hubě – dva páprdové, kteří jeli poloviční trať. Právě dojeli závod, pobalili se a spěchají domu na nedělní husu. Rozhoří se následující dialog:
“My tady jen projedeme a dáme velkej pozor, až pojede balík proti!”
– “Ne, tady nemůžete jet. Jedete proti závodu. Tady za chvilku budou spurtovat o prémii a poletí tady šedesátkou!”
“My dáme fakt bacha. My jsme taky cyklisti.”
– “Ne, to fakt nejde. Závod má přednost. Buďte trochu soudní!”
“Já to ale nebudu přeci celý objíždět!!!”
…
Přichází někdo z týmu a velmi důrazně a nekompromisně vyhání borce pryč…

Na Dědkovi (a o pár let později na BabyBikers) jsem se hodně naučil jako člověk. Jednat s lidma, pozorovat je, brát si to lepší z nich a snažit se to rozvíjet. Protože tohle vás posune dál. Ne to, že se ostatním smějete, že jsou dementi. Musíte nastolit takovou náladu, že všichni udělají svoje nejlepší. Ne kvůli mně. Ne kvůli TOMPOvi. Ale kvůli sobě. Protože vědí, že dělají “Železného dědka – perlu amatérských klasik, porci 100 kilometrů s atmosférou, která se jinde nedá zažít!” Nemůžete být všude a u všeho. Na to prostě fyzicky ani psychicky nestačíte. Navíc tyhle akce dělají všichni zadarmo ve svém volném čase. V práci můžete podřízenejm přinejhorším šáhnout na prachy. Ale na co byste jim chtěli šáhnout tady? Chcete si zkusit dupnout? Jste k smíchu!

Jsem spíš introvert. Nerad jen tak pro nic za nic vystupuju a nerad jsem středem pozornosti. Mám rád, když makáme a Pinčandžo kecá píčoviny, tancuje, volá “Fsdéte se! Ni-ce fám ne-stane!”, napodobuje zvuk kulometu a sirénu, další kluci hází vtípky. Je to zvláštní a těžko popsatelná směs pohody a stresu. Někdy padají i ostřejší slova. Ale tu negativní náladu jsem se naučil k sobě nepouštět. Protože to já pak musím vyskočit s mikrofonem jak čertík z krabičky a udělat šou. Rozhlídnout se po scéně a ve zlomku sekundy si vybrat moment, který vidí všichni, ale ty z něj lusknutím prstu uděláš momentum – okamžik, po kterým se celý děj valí dál. A když se ti to podaří, tak všichni kolem to taky tak vidí. Jste napojení na jednu vlnu, jeden proud vědomí. Ale když jsi dole v negativních sračkách, jak bys chtěl rozsvítit lidi kolem sebe?

Přirovnávám tuhle úlohu k fotbalistovi, který je před bránou a má míč na noze. Ale k tomu, aby se v týhle pozici ocitl, musel to brankář dobře rozehrát, beci to roztáhnout, záložník poslat na křídlo, který to s chirurgickou přesností ťukne útočníkovi. Díky, že jsem toho byl součástí.

Na Dědkovi se vám líbilo, protože jsme vám dávali pocit, že děláte Železného dědka s námi. Stupně vítězů, poháry, moderátora, ceny… mají všechny závody a jsou to nezbytné prvky, bez kterých to nejde. Ale když cítíte, že jedete na té jedné, stejné vlně… To je pak úplně jiná jízda.

My jsme dojeli na konec.

Říká se, že se má končit v nejlepším. Jenže kdo pozná, kdy to je, že jo? Většinou se ještě trochu tleská, zatímco opona už zatahuje a vy opocenou prackou lovíte z kapsy srolovaný lístek do šatny. My jsme nepřestali v nejlepším. Pokračovali jsme, dokud to stálo alespoň trochu za to. A já bych si moc přál, aby se stejně jako před sedmnácti lety našla parta lidí, kteří by chtěli povystoupit ze svý komfortní zóny.

Věřím, že zázraky se dějí.

Že Dědek zase zvítězí, i když mu mezitím nějaké ty slzy přibudou.

Mahagoni
08.07.2025

Nejlepší Železní dědkové v historii
1985
Nejsou data

1986
Ivan Flašer 2:52:00

1987
Nejsou data

1988
Nejsou data

1989
Nejsou data

1990
Nejsou data

1991
Nejsou data

1992
Nejsou data

1993
Nejsou data

1994
Jan Popků 2:57:00

1995
Jan Popků 2:57:55
Luboš Opava 2:57:57
Roman Podroužek

1996 Soběhrdy
Miloslav Kvasnička
Luboš Opava
František Menger

1997
Radek Brzobohatý 2:49:54
Andrej Roháč 2:54:35
Martin Hukel 2:54:36

1998
Radek Brzobohatý 2:48:05
Filip Petr 2:48:11
Roman Podroužek 2:52:20

1999
Jaroslav Černošek 2:56:44
Roman Podroužek 2:59:05
Václav Zídek 2:59:12

2000
Martin Studenovský
Radek Brzobohatý
Petr Zajíc

2001
Jan Jičínský 2:53:13
Václav Komorous
Radek Brzobohatý

2002
Jakub Staněk 2:41:04
David Klíma 2:41:50
Zbyněk Kudrna 2:42:59

2003
Michal Reich
Luboš Němec
Petr Krupička

2004
Jakub Mázl CK Příbram 2:42:56 36,6 km/h
Rostislav Krotký YOGI Ostrava 2:42:56
Jiří Křivánek CK Znojmo 2:44:59

2005
Nejsou data

2006
Radek Brzobohatý 2:48:01
Radim Herzán 2:49:29
Jan Jičínský 2:51:17

2007
Petr Ploch Vokolek Import
Michal Koš Wiesmann
Tomáš Vitáček Vokolek Import

2008
David Menger 2:42:34
Petr Zajíc 2:51:12
Miloslav Šustr 2:51:13

2009
Petr Vachek Subway Unipon Marin team 2:37:02.41
Michal Šupol EMS Eltechteam 2:37:02.54
Adam Šimek Dukla Praha 2:37:04.05

2010
Jiří CHYBA / Marek MOFLAR Rubena Birell Specialized 02:39:40.2
David KLÍMA VOKOLEK-CYCLING-TEAM 02:43:18.3
Luboš NĚMEC VOKOLEK-CYCLING-TEAM 02:44:29.2

2011
Václav Jelínek Sweep Cycling team Chomutov 2:33:19.65
Libor Janoušek CK Kolokrám Svijany 2:33:22.07
Oldřich Novotný Go! Nutrixxion 2:34:27.29

2012
Václav Jelínek BMS Viesmann cycling team 2:31:04.76
Petr Zahrádka LAWI – Author team 2:31:05.08
Jiří Ježek DAS – Duratec 2:31:05.44

2013
Radovan Doležel AC Sparta Praha 2:29:31.89
Václav Nežerka LAWI – Author team 2:29:54.49
Oldřich Novotný CK Příbram 2:29:59.25

2014
Václav Nežerka LAWI – Author team 2:31:16.28
Petr Zahrádka LAWI – Author team 2:31:22.06
Daniel Veselý CK Kolokrám Svijany 2:31:24.10

2015
Jonáš Vojtěch Sparta Cycling 2:34:38.17
Oldřich Novotný CT Weber 2:34:38.18
Jiří Bouška LAWI Author team 2:34:48.57

2016
Michel Somr LAWI – Author team 2:36:58.13
Vít Novák CFC Kladno 2:36:58.76
Daniel Machala Bikesport 007 2:37:00.33

2017 Maršovice
Petr Klabouch 2:55:23.45
Vojtěch Sedláček CK Příbram Fany Gastro 2:57:20.63
Jonáš Vojtěch AC Sparta Praha 2:59:24.63

2018
vyjížďka ze Soběhrd

2019 Teplýšovice
Michal Kollert Here to win 2:54:28.30
Jonáš Vojtěch LAWI Stars – Giant 2:54:50.06
Pavel Gonda Duratec Skils 3:00:06.69

2020 časovka Čerčany – Soběhrdy
Tomáš Malík 00:14:09
Josef Vejvoda 00:14:50
Jiří Šrain 00:15:00

2021 Maršovice
Jonáš Vojtěch 1989 LAWI Stars – GIANT 02:52:23.48
Oldřich Novotný 1991 Hello CTW 02:55:31.28
Jan Dubec 1988 Kovo Praha 02:55:42.41

2022 Maršovice
Jonáš Vojtěch 1989 LAWI Stars – GIANT 02:53:07.21
Petr Fiala 1995 Dukla Praha 02:54:40.76
Brňák Jan 1996 AC SPARTA PRAHA CYCLING 02:54:40.91

2023 Teplýšovice
Jan Brňák 1996 ML Tuning – CykloTrener.com 2:59:55
Daniel Mlejnek 2004 AC Sparta Praha cycling 2:59:56
Jakub Mayer 2005 2:59:58

2024
vyjížďka ze Soběhrd