DH Liberec

Takže tentotkát vyráží Česyk free na Ještěd. Sezóna skoro končí, tak hurá na poslední lasa…

V půl osmý ráno nabírám ospalýho Rusyho před barákem, řadim pětku a už pálíme 140km/h směr sever. Jedem pouze dva, páč Míca si radši píchá růže na Zélandu do žil… škoda ale neva. Dorazíme do Líby dost brzy, tak v klidu příprava, jídlo a jde se. Po ránu je tu dost rosa a v lese vlhko, slunce ale už vykukuje, tak snad se i vohřejem, a kdyby ne, na mokru umíme.

Na vrcholu lanovky dělá Michal ňáký pohyby, jako že se rozhejbem, na to peču s tím,že první jízdu pojedu ízy a tak se rozhejbu. Proč ne. Po 200 metrech jdu přes klecky a stavim se na hlavu, štítek v hajzlu… Rozcvička dobrá, teď můžu už jet střelbu. Za pár metrů nohy dole, koloběžka, nadhazování předního kola a nekonečnej trial jako Pepa Dresler. Celá trať je vylítaná na kořeny a v podání ranní rosy je to dost špatná kombinace.

Dolu přijídíme dost kyselý. Mišák: „První jízda, teď to pude“. Druhá jízda ještě horší, předjíždějí nás XCčéka. Tomu už se směju, co to dělám za sport. Nálada klesá. Ještě máme permici s osmi jízdama, asi se uchechtáme.

Další jízdy změna trejlu, jdeme pod kabel na klopky. Tam je to kupodivu lepčí. Začínáme i nabírat rychlost, a vono to jede, ne vono to letí, najednou jsme zase páni kol, dá se to řídit, ovládat i skákat… paráda, jsme doma.

V poledne je pauza na oběd. Sedíme u lesa, nohy nahoře, holky kolem čuměj na bajky, nechápou. Pak čuměj na nás, taky nechápou. Takže se asi vyfotíme, ne? Ne, foták taky nechápe, asi z toho rána, takže žádný fotky letících Tleskačů nebudou.

Po jídle to voschlo tak jdem na hell do lesa. To už je jiný kafe. Jezdíme strašnej metal, šutry lítaj, trať je rozjebaná na hadry. Všichni nás před tim varovali, že je to motocros. Já řikám, „aspoň maj holky kde jezdit“

Dáváme pak už jen kusovky, ruce držej v poho, dech i nohy taky… Po osmi jízdách noha na podlahu, Mondeo dostává napít a střelba domů. Za necelou hodinu jsme doma, další traťovej rekord zapsán.