S plnym frňákem z Pardubic do Práglu

V sobotu jsem skrečoval účast na prvním pohárovém XC v Okrouhlé. Dělaj si z nás prdel? Před dvěma lety jsem tam byl a celý se to dalo obkroužit na cyklokrosovym kole. A teď zas! Dal jsem tomu vale a jel s Péťou, co má místo nohou jednu velkou ploutev (odkládá jí vždycky na spaní do vaničky s mořskou vodou) a nevidomou blonďatou princeznou Léňou na ČP hendikepů v Pardubicích.

Sobotní Praha v půl sedmý ráno je omytá jarním sluníčkem. Naše hlasy stoupaj ostrym vzduchem přes nahý koruny stromů a v tuhle dobu je neruší vůbec žádnej provoz. Prohybám se pod taškou, ale na přemejšlení proč je tak těžká, nejni čas. Předvádím parodii na běh, když stíháme autobus.

Na Strahov dorážíme s luxusním náskokem. Před dveřma sedí Mára Moflar, za chvíli přiletí Chybič a hned začne sázet hlášky. Připomínám mu jeho oblíbenou písničku, kterou mi posledně narval do palice, že jsem si jí zpíval ještě týden potom. Jirka na nic nečeká, zakloní hlavu a osamocenym Strahovem se nese: „…Chrám svatého Víta, je gotiky chlouba…“ To nééééé. Já z něj nebudu!

Jirka ale nezůstane u jednoho kousku. Při nakládání věcí tam pošle několik velmi vkusných písní, který se hodí zrovna k té činnosti, kterou provádí. „Já bych mohl mluvit zpíváním,“ chlubí se a my se všichni gebíme. To už je tady i Viktor Zapletal, starej pan Chyba, kterej pak určitě zas vytáhne kameru – my kluci z Česyku ten obrázek známe. Jirka krouží na Rudovi s obrovskym náskokem na trati a pan Chyba ho z jednoho místa poctivě sleduje okem kamery.

Do Pardubek jedeme reprevozem. Pokoušim se spát, ale kvůli tý dobrý náladě to fakt nejde. Tak mám zavřený oči a poslouchám. Není možný tady vypsat některý vtípky. Hlavně proto, že by ode mě vyzněly blbě. Například když řeknete „Kam čumíš, vždyť to máš tady!“, tak záleží kdo to řiká, komu a jakym tónem. Ale věřte tomu, že když se to sejde, budete se smát, až se budete za břicho popadat.

V Pardubkách na křižovatce vedle nás přibrzdí auto plný borců s čepicema, který maj štítky jak talíře našeho vánočního servísu. Řídí ho Tamák a jedou s klukama na závody v bikrosu. Vyměníme si pár vět, co nám zelená na semaforu dovolí, popřejem si dobrej vejsledek a frčíme do centra. To je teď zavřený, protože se tu koná M ČR v půlmaratonu, in-line závod, jedou tu tandemy a handbiky. Prostě masakr akce!

Vyskakujem z auta. Montuju holkám na tandem nášlapy a mám starost, jak se s tím Léňa napoprvé popere. Ale obavy jsou naprosto zbytečný. Vůbec se toho nebojí. Směje se, princezna jedna, září jak sluníčko, že mě rozsvítí jak proud žárovku. Péťa na parkovišti plnym aut pilotuje bez chybičky a tak věřim, že to všechno bude v pohodě. Dávám holkám ČESYK ancugy. Pétě je dres asi o dvě čísla větší, subtilní Léně vestička asi o šest. Ale tady jde o prezentaci a estetika je přece až na dvojce.

Na startu se řadí na rošt nejdřív tandemisti, za nima se houfuje štrůdl handbikářů. Uprostřed vidím Honzu Tománka, na jeho kosmickym karbonovym vozítku. Je hluboce soustředěnej, ruce, který za chvilku budou tvrdě makat na jedenadvacetikilometrový kalvárii, má položený dlaněma na asfaltu. Je vidět, že pro tyhle kluky je handbike smysl života. Vysoký karbonový kola, zippy 808, loukotě, disky. Dávaj do toho všechno. Pak tu taky vidim pár borců na obyčejnech vozících a před těma smekám.

Fotim ty nejkrásnější culíky, který jsou ten den v Pardubicích k vidění a vteřiny do startu závratně uplývaj. Radši se klidim stranou a dobře dělám, protože Chybič s Márou za to berou od prvních metrů. Tadááááá. Všichni jim zamávejte, uvidíte se až v cíli.

Je radost se na to dívat. Na Chybiče s Márou, jejich napjatý soustředěný obličeje, jak valí přes pade pardubickejma ulicema, na neskutečný hnáty Pavla Buráně (bývalej excelentní dráhař), kterej se svym topičem uhání neohroženě za nima. Čumim na Péťu, jak si to zkušeně řídí v ostrejch točkách, jakoby na tom seděla každej den. A taky na ty Slováky, co jim jedou v háku a nestřídaj. A samozřejmě handbiky. Jak jsou nízko nad zemí, připomínaj formule 1, když se smýkaj esíčkem na náměstí. Galusky narvaný na 15 barů výhružně zpívaj po asfaltu. Je to symfonie, která vás sakra popadne za uši!

V poslednim kole nefotim, ale křičim na Péťu s Léňou obrovský: HÓÓÓÓÓÓÓÓÓP! HÓÓÓÓÓÓÓÓÓP! A přeju jim, aby těm Slovačiskům natrhli řiť. Běžim do cíle, kroutim objektiv na 200 a mířim ho na trať, abych líp viděl. Moderátor diváky napíná vyprávěním o mistryni Evropy v ploutvovym plavání, která jede s repre plavkyní nevidomých proti dvěma chlapům. (Dobrá práce Viktore) Ještě chvilku a v dálce vidim bílej dres Slováků. Neva! Holky dojíždí už na pohodu.

Borec ze Slovenska přichází holkám pogratulovat. „Vy ste také fajné dcerky…“ „Kolko rokov ti je?“, ptá se Péti. „Jaaaaj?!? Vravil som si, že ti je sedemnact, nie viac! Pojďte za Jurkom, ony sa mu blondýnky naozaj velmi páčí“, říká a tak se holky přesouvaj o kus dál, kde se o tandem opírá nevidomý Jurko.

Pak je vyhlášení. Stupně vítězů jsou tedy dost chabý – na Železnym dědkovi to bude jinej mazec! Holky berou první flek v holkách 🙂 a tak dostávaj vína a šerpu od desetibojaře Tomáše Dvořáka, kterej je tu na vyhlašování jako Mister Ceremony. To jsem teda nestihl, protože dávám pokec s Honzou Tománkem. Myslim, že by se jeho profi přístupem mohla inspirovat většina sportovců.

Pak jedem k autu, kde skáču do ČESYKgatí „Železný dědek edition“ od Dres.cz, protože chceme jet do Prahy po ose. Viktor na kole, holky na tandemu a já na tandemu s Máru, protože Jirka tady zůstává s Terezou. Beru si do pracky ještě bagetu. A to jsem neměl dělat. Kluci tam maji lehounkou vidlici, hlavová trubka je kraťounká, geometrie rámu pro předního jezdce hodně krátká. Prostě to řízení je živý jako čuník pár minut před zabijačkou. Jedu na tom, jakobych seděl poprvé na kole. Fakt mazec! Nesmim toho Máru někde vyklopit! Ale to je zkušenej harcovník. V poklidu mi udílí rady a tak se na tom postupně srovnávám.

Je neskutečně nádherně. Fičíme na pohodu 35km/h po placatý krajině, všude kolem je po zemi prostřenej ostře zelenej koberec, ze kterýho sem tam vyráží nesmělý kvítí. Je teplíčko. Z tý veliký radosti houknu na Máru, že zatopíme. Zezadu přichází kopanec, jako by mě nabral čert na vidle. Rozjíždíme to vostře, dupu do toho jak šílenec, aby Mára viděl, jak jezdí kluci z ČESYKu. Pak už se bolest v nohou nedá snést, tak na něj volám, že na to serem. „Myslel jsem, že vydržíš víc,“ řiká mi na to Mára…

Necháváme hodně provětrat Viktora, párkrát jedem zadní figuru. Pak se do toho holky vopřou, jdou přes Viktora a najednou se jede svižně. (Promiň Viktore 🙂 ) Mám zas co dělat s plnym frňákem, ale nechci vohodit Máru a tak to shraňuju, že někde zastavíme. Už mi to leze až do krku, ale vy dobře víte, že vítr je svině. Najednou vidim Péťu, jak si s elegancí sobě vlastní odsmrkne krásnym a dalekym obloukem. Frkanec chytne vítr, líně se převaluje v osmičkách a padá až na pole. Tak to se dááááá! Vysmrkám se pro jistotu potají do rukavice a než se chytnu za rodla, otřu si to o nohu. (Promiň Jirko 🙂 )

Postupem času se tempo zpomaluje, což se nelíbí Márovi, kterej je nadrženej jako mladej bejček. „Jedem!“ „Skoč ho!“ „Zatop!“ „Dáme si to!“ Rozhulákáme to, ale pak si Mára vzpomene, že tam vzadu někdo je a řiká: „Kde jsou holky? Už dlouho jsem je neslyšel. Vidíš je?“

Neskutečně mě bolí prdel a sedlo prologo se tak řadí na stejnou stupnici útrpného práva jako moje Selle success, co mi trhá řiť na Duratecovi.

V Praze pod Strahovem je Mára nespokojenej. „Pojeď, vždyť nám vezme královskou!“, míní Viktora, kterej švihá vpředu. Je jasný, že s tim musíme něco udělat. „Na křižovatce jdem do toho!“ volám na něj a sotva nás pustí zelená, začnem to roztáčet. Jdem přes Viktora, ani se na něj nepodívám, du do toho, hoří mi nohy, prostě to mrdáme neskutečně! Mára na mě porád: VidíšhoVidíšhoVidíšhoVidíšhoVidíšhoVidíšho?!? Až se divim, kde bere tolik dechu. Votáčim se, ale Viktor se za náma plouží asi 100 metrů. Královská je naše!

Pak dojížděj i holky. Péťa má ve svej modrejch očích únavu stočtyřicetipěti kilometrů. Taky Léňa není tak švitořivá jako předtím.

Jedu ještě s Márou a Léňou na Karlák busem a tam si dáváme čaudys.

Mára odchází s Léňou…

…vedou se za ruce…

…plujou tim podvečernim vzduchem a je to strašně pěkný…