Rande se Sidonií

Tato neděle se nesla ve znamení silničního Rudy ve Vrchotových Janovicích. Zdejší zámek čas od času navštěvoval básník Rainer Maria Rilke: …a často se mi zdá, že nemám na světě nic, než váš slib, že se mohu vrátit do Janovic, kdy budu chtít a že v nich pak mohu zůstat už navždycky, napsal Rilke zdejší baronce Sidonii. Proč tam asi Rilke jezdil? A proč tam jezdí ČESYK?

„Na zdejším zámku pobýval významný německý básník českého původu Rainer Maria Rilke.“ Tuhle informaci nám na gymplu suše sdělil profesor češtiny p. Renner a zvedal při tom kostnatý prst. Ale už nám neřekl PROČ tam ten Rilke jezdil. Odpověď naleznete na průvodní fotografii k článku. Majitelka zámku ve Vrchotových Janovicích nosila jméno Sidonie Nádherná. Bingo! Byla to neskutečná kočice! To bych byl ve Vrchotkách taky pečenej vařenej.

Přesně na tohle jsem myslel, když jsem si za Maršovicemi ve druhém kole vystoupil z balíku. Pestrý vláček borců se vinul stoupáním serpentýnami a byla to úchvatná podívaná, jak se ty barevný korálky kutálely za sebou. Na mě ovšem čekalo peklo. Od křižovatky Drachkov – Rudoltice mě měl těšit ukrutnej protivítr, který ze stíhačky udělal přetěžkej arbajt. Za chvíli bude stejně trpět i Lustig s Pornosem a oba Mářovci…

Vůbec už začátek závodu byl rychlej. A to bylo první kolo takový oťukávací. Hned od startu to napálil Lahváč a bylo trochu nereálný, že by to měl udržet až do cíle. Protože se zdálo, jakoby Sidonie ze záhrobí poručila větru, aby foukal do kruhu a to vždy proti směru jízdy.

Do cílového kopce to v prvním kole neskutečně valíme. Najednou před sebou vidím Zdeňka Nádvorníka, který se balíkem prosívá dozadu takovou rychlostí, jakoby šlapal pozpátku. Přišlo mi to natolik vtipné, že kdybych měl víc času, tak se tomu zasměju. Léňa z Vinohradských šlapek zase jede neskutečně silově – poskakuje a rve to kolo, jakoby ho chtěl zlomit. Taky nevypadá, že to udrží dlouho.

Na kopci si chtějí všichni odfrknout, ale otočí se po nás Toníček Linda. Na jeho obličeji čtu velkou VÝZVU. Povstane a začne to rvát proti větru. Končí zábava, začíná práce. Vstáváme taky a hrneme to za ním. Doháníme ho až téměř za pět kilometrů v Maršovicích. Ale sotva ho dojedeme, tak to někdo znova začne solit. Přestává to pro mě být zdravé pojetí cyklistiky, takže si vystupuji.

Od tý zmíněný křižovatky ale začínám litovat, že jsem se nepokusil udržet. Skupinu mám před sebou asi sto metrů a to jediný mě udržuje při smyslech, do kterých se pořád vkrádá myšlenka na Sidonii, jak klečí u záhonku v tý obrovský zahradě, kterou sama navrhovala a pleje narcisy.

Ale zdá se mi, že vzdálenost postupně ukrajuju. Ovšem rychlostí jen o trochu větší jakou se pod sebe zasouvají litosférické desky. Při nájezdu do dalšího kola jsem konečně tam, protože kluci jedou do kopce mikrotužku. Petr Bartoš mně něco říká, ale jestli jsem se na tomhle místě, kolo předtím, nestačil smát Zdeňkovi, tak teď nemám sílu ani na dešifrování jedný věty.

Postupně se vzpamatovávám a soustředím se na práci ve skupině. Mimo Petra a mě s námi jede ještě jeden Vokolek, Hieronymus Bosch a Sosák. Právě ten pravidelně ostře vyspurtuje ze třetí, čtvrté figury, dojede na špic a tam začne smrkat. Nebo pít. Přitom samozřejmě svěsí nohy. Nebo vynechává střídání. Spolupráce ve skupině je tak trochu přiblblá a kdybysme jeli v etapě na Tour de France, tak jsem na něj fakt naštvanej.

V kopci od Libohoště v posledním kole to nakopne Hieronymus Bosch a ukazuje, že má síly. Jdu po něm a výsledkem je, že ztrácíme Petra. Nehodlám se smířit s tím, že by se nepopral se Sosákem v cílovém špurtu a čekám na něj.

V cílovym kopci za to vezme zase Hieronymus a začne se nám pomalu vzdalovat. Je mi jasný, že si pak chvilkovou slabost budu vyčítat, ale i Sidonie udělala něco, co jí pak mrzelo celý život. (Respektive spíš neudělala a pak si to vyčítala.)

Předjíždí mě i Sosák, ale to už si nenechám líbit. Zavěsím se za něj a mám úplně zježený chloupky na zádech, jak se těším, že si ho vymlasknu. Dvakrát se z toho zvedne, ale to jen zpívá labutí píseň. U cedule Mrvice zpomaluje a pouští si mě vedle sebe, aby mě mohl kontrolovat. Tak jedeme spolu.

Na křižovatce ve vsi stojí kopřivnický automobil Präsident. Sedí v něm baronka Sidonie v bezvadně padnoucích červených šatech. Prý jako první žena na českém území řídila auto. Vztyčí se za volantem a křičí: „Mahagoni, jeeeď!“

Tak teda vstanu, hulím volume doprava, přidávám basy, nakládám tomu náležitě a je to neskutečný disco. Pak protnu cíl a je to. Akorát teď nevím, jestli na mě řvala Sidonie, nebo Lahváč v červenym dresu táborských. 😮

Pak se ještě potěším pohledem na souboj Zdenka s Lustigem. Zdenek několikrát vstane, Lustig taky a tak mám skvělou příležitost srovnat jejich styl. Zdeněk Lustigovi trochu odjíždí, ale ten se ho drží, jak říká Danu, „jako hovno košile“. Jedu padesát metrů za nima, řvu na Lustiga, ať mu jí naloží. Bohužel už nemá sílu.

Další kamarádi ve zbrani jsou Pornos s Mářou. Tak na ně voláme s Lustigem. Střídavě povzbuzujeme Mářu a pak hned Pornose. Ten se lišácky usmívá. My, co známe jeho Brutus exitus spurtus, nedáváme Mářovi valný šance. Ale přeeekvaaapeeeenííí! Mářa si to v klidu dojede, zubí se jak měsíček na hnoji a Pornos nám pak vysvětluje, že kdyby Máři nebylo, nebylo by ani Pornose a tudíž se gentlemansky rozhodl, že do souboje nepůjde. „Hoší, prostě mi to dneska nejelo,“ uzavírá Pornos.

Byl to gut rejs v našich oblíbených Vrchotkách, kde rádi jezdíme i časovku, protože terén je tu náročný a příroda krásná.

A jak dopadl vztah nádherné Sidonie a slovotepce Rilkeho? Jakobych v tom pokoji byl: Městečko Raron v jižním Švýcarsku. Podzim 1926. Pohublý Rilke leží v bílé posteli. Těsně u něj sedí na židli baronka Sidonie Nádherná a sklání se nad bílou básníkovu tvář.

„Ubohý příteli“, řekne tiše Sidonie. „Tolik jste mě miloval a tak málo jsem vám dala.“
„Jakže!“, zvolá oslovený. „Vy, že jste mi dala málo?! Žádal jsem od vás víc, než jste mi mohla dát, ale zároveň jsem dostával víc, než jsem bohužel byl schopen přijmout.“

Je to jejich poslední rozhovor. „Hledím do naprosté tmy,“ napíše si pak Sidonie Nádherná do svého deníku po Rilkeho smrti.

P.S. Hoší, vymáčkněte slzu a běžte na trénink 🙂 Peace!