Prachatice: prej nejtěžší xterra v Evropě…

Letos první opravdová xTerka a hned takovej záhul. Prachatičáci přichystali pořádný porce: kilák plavča, 39 kiláků na horskym a skoro desítku běhu. To všechno okořeněný neskutečnýma kopcema, sjezdama a všudypřítomným bahnem. Jak na kole, tak na běhu. Naštěstí to plavání bylo na rovině 🙂 Jo a zima jako na jaře.

V pátek valim na kole na chatu, abych tam přespal a v sobotu frčel do Prachatic. Cesta na pohodu, ale v Táboře začne dost pršet a tak hrozim pěstí k obloze: „To je všechno, co dovedeš, TY SRABE!“ Lidi se na mě otáčejí. Zřejmě tuhle legendární hlášku Lukyho Durateca neznají…

V sobotu dopólko dojíždím do Prachatic na ČESYK s luxusním časem: 2 hodiny TO GO, takže si před cílem stihnu ještě čúrnout. V dolíku pode mnou leží město. V okolních kopcích vodník Kebule s asi padesáti bráchama vaří mlhu. Budovy se topí v bílejch cárech až po střechy. Z tý mlhy vykukuje jen strohá věž kostela. Drobně poprchává a je tak deset stupňů. Rosnička Vítová-Jáklová poulí vočka na nejnižším šprušli meteožebříku.

Na Velkym náměstí to moc nežije. Všichni chodí zachumlaní: flísky, neprofuky, pláštěnky, kulichy… Já mám na sobě tepláky z osmdesátých let armádního celku Dukla Praha a mikinu ČD Cargo. Musel jsem vzít oblečení z chaty, páč jsem včera přijel na kole jen tak v dresu. Jdu se odprezentit k perzóně jihočeskýho triatlonu, Rudovi Slabovi, dáme pokec a odsunu se připravit.

Vzhledem k tomu, že nemám TT kombinézu, pojedu jen v buzna plavkách (plavky typu slipáčů) a spodním triku ČESYKu. Vylejzám z auta a rázem oblíkám na nohy ještě husinu. Na plavky to dneska fakt nejni. Start je šest kiláků odsud do kopce, takže jsem moc rád, že potkávám Lenku a Lenku, který mě tam hodí fárem.

V Křišťanovicích se mi vůbec nechce z auta. „Ty se nebudeš rozhejbávat?“ diví se Lenka, která je ze silničního triatlonu zvyklá na hodinový rozehřátí. Já ovšem dávám přednost vyhřátýmu autu. Přichází sem pár známejch, dáváme pokec a přemýšlíme, jestli to nepojedem celý v neoprenu 🙂

Pak už to mám jen tak tak, takže se soukám do plastu a jedu v tom na kole na start. I přes tlustou vrstvu gumy je mi zima. Příjemným paradoxem je, že voda je teplejší než vzduch. Poslední úpravy v depu, čekuju, kde mám věci, abych při výběhu z vody šel najisto.

Na lajnu se nás řadí celkem málo, takže plavání nebude taková mlaskačka. A je tu start! Následuje dvanáct minut mrskání, kdy se párkrát napiju kořenovitý vody a mám co dělat, abych se hned na místě nepoblil. Trochu mi někdo leze na záda, ale stačí pár prudších kopů a mám klid. Jako vždy se mi zdá, že plavu úplně poslední, ale když obkroužíme bojku, vidim, že těch máchajících rukou za mnou ještě pár je. Vlezu si za jednoho borce a pohodlně se vezu na jeho vlně. Jednou moc protáhnu záběr a šáhnu mu na nohy a to se teda stydim. Nejni příjemný, když vás zezadu omakávaj pomalejší soupeři.

Vylejzám s devítkou – ó, la, la – a následující depo je snad nejdelší v mym životě. Kvůli zimě totiž zápasim ještě s dresem, rukávky, vklouznu do cyklobotek. Pak skok na 4everka a tufáče XC4 se zahryznou do šumavský černozemě, jak náš kocour Ormík do whiskasu. Hned to začnu mrdat a pomalu sjíždim borce přede mnou. Když už máte sílu někoho dojet, bohužel pak máte taky sílu mu ujet, takže žádná družba se nekoná. U mě je to vždycky na škodu, protože mám velký smysl pro NEorientaci. Ne že bych zakufroval, ale na dvou místech si nejsem jistej a dlouho prohlížim, kterou variantou se vydat. Morceshadry! Tady to chtělo to značení trochu víc poštelovat.

Ale trať je perfekní! Drsný výjezdy. Podmáčená šotolinka se rovná mokrýmu trávníku – koukáte, jestli nemáte vypuštěný kola, jak to jde ztěžka. A pak sjezdy! Vidle Riči jde na doraz, ale nešetřim jí. Bláta mám plnou hubu. Na jednom místě padá přední karma do čvachtanice až po náboj. Vytrhnu jí s hasitym mlasknutim. (Foxíku, budem na podzim zase měnit ložiska? 🙂 ).

Šoupu se na čtvrtej flek a takhle dorazim i do cíle kola. Náměstí je celkem slušně zaplněný a všichni tleskaj. Takhle aktivní diváci se teda moc nevidí (Kromě Železnýho dědka, to je jasný, borci 🙂 . Vlítnu do kecek, na jedno polknutí dám velkej gel vod aminostáru a vyrazim na běh, jak starej Gebrsilasje.

Z náměstí se stoupá do ukrutnýho kopce, ale dám to klusem, protože mám naběháno, ne? Pak odměřim půl kiláku panelky a bočím doleva, kde mě opustí sebevědomí. Je to zhruba stovečka metrů, ale kopec pěkně po čtyřech. Když už si myslíte, že jste nahoře, tak se to porád houpe nahoru-dolu až přiběhnete opravdu na vršek Dubovýho vrchu a pak už je to volnym pádem tři kiláky až do Prachatic.

Bohužel tu trochu podcenili značení, tak si to trochu prodloužim. Dopiči! Stojí mě to dvě místa. V druhym kole na tom samym místě volim jinou cestu a zase špatně! Tady by si nohu zlomila i srnka. Do cíle dobíhám trochu nasranej, ale diváci plácaj, atmosféra super, takže Prachatice: do smrti dobrý!

Nakonec je z toho šestka celkově a dvojka v kategorii, takže cajk. Dáme ještě pokec s Lenkou a Lenkou a pak razíme dom. Na webu čtu, že tohle byla nejtěžší xterra v Evropě. Tak zapřemejšlim, co by řikali na trať Mahacupu 2009. Rázem mě napadá pár vylepšení. Přidat kopce. To znamená taky přidat sjezdy. Samozřejmě singláče plný kamenů a kořenů. Hlavně ubrat místa, kde se tehdy dalo odpočinout… Že by Xterra Čerčany 2010? …

Pak už jsem vláčnej jak svetr z reklamy na lenor, takže nevim, jestli se mi to plánování trati nesmíchalo s Mahacupem 2010…

hoší, fotky jsou od fotojany a Jirky Fuchse. Díky!