ČESYK jel v Úvalech

Tak jsme s Lustigem obkročili první silniční závod a musím říct, že to byl hukot. Jelo se v Úvalech, zamávali jsme Goťákovi v Jevanech, pak na Marjánu, Sázavu, do kopce k Ostředku, do Chocerad a pak hups nahoru na Ondřejov a přes Mukařov zpátky do Úval. V pátek jsem vynechal tančírnu, takže jsem si sliboval dobrej vejsledek. Ne jako před týdnem, kdy jsme zapíjeli dcerku spolužáka z gymplu. Byla to děsná litva a je mi jasný, že díky naší oběti Stella ani nazaškytne! V neděli na Rudově časovce to pak hodně bolelo, ale řeknu vám, ten večer za to stál. (Zdravím Tě, Niko :o)

Dorazili jsme do Úval na ČESYK poměrně brzo – asi ve ¾ na 2, takže jsme měli do startu luxusních 15 minut. Vešli jsme do hospody Na Slovanech, v domnění, že tam bude prezentace. Přivítala nás nechutná kombinace smradu z cigaret a spálenýho tuku. Naštěstí tady prézka není. Deset minut před druhou se na zídku plotu vyhoupne borec s růžovou kaničkou od bot ve vlasech a starý reflexní vestě: „Tak já bych vás tady chtěl přivítat…“ Připomíná to řečníky v Sametový revoluci. Cálujem třicet vočí, dostanem číslo, borec skáče do starýho favoritu a už se jede.

Od počátku pěkně vostře. Tak to mám rád. Po silnicích rozbitejch jak Dukla v roce 1944. Tak to přesně rád nemám. Tady snad silnice neopravovali od vosumašedesátýho, kdy nás jely zachránit ruský tanky. Asi je to myšlený jako muzeum. Aby lidi nezapomínali. Díky, my co jsme tam v sobotu jeli, tak my určitě nezapomeneme. Pumpičky lítaly z rámů, házeli jsme po sobě naplněný bidony. Můj Duratec vydával zvuky jakoby navštívil lis ve válcovnách plechu. Kdo nebyl vpředu, neměl šanci. Natáhl se dlouhý had, kterej si to šněroval mezi dírama. Nemělo cenu ukazovat. Když se ti pod kolem propadla silnice, prostě ses to snažil skočit. Masakr. Na Marjáně ke mně přijel Lustig a povídá: „Ty vole, takhle jsem se nebál ani na horáku v tom nejzlejším sjezdu!“

Před Sázavou se to trochu uklidnilo. Lízali jsme si rány a těšili se na mega kopec na Ostředek. A už to tu je. Přišlo mi to hrozně krátký, protože se nahoru jely děsný kule. To samý z Chocerad na Ondřejov. Z první grupy se odpoutávaj tři, čtyři lidi na horskou prémii. Makám za nima… Najednou jedu v dlouhym tunelu. Na konci vidím světlo. Ale nepřibližuje se. Ze strany přibíhá Nika s baterkou a volá: Máro, nechceš žvejkačku? Ve svitu nažloutlého světla vidím, že jedu na stacionárním kole. Pak se tunel naplní vodou a já se ocitám na hodině aquaspinningu. V celym bazénu jsem jen já sám. Nika dělá na břehu mažoretku. Pak se začnu otřásat. Dno bazénu je plný korálů a spinningový kolo po nich drkotá… Probírám se na kostkách v Ondřejově. Přede mnou nikdo. Za mnou nikdo. Kroutím se do kopce na náměstí jak buzík. Fakt už to nejde.

V Třemblatech mi někdo poklepe na rameno. Je to Martin Kříž, který ke mně přivedl druhou grupu. Asi vypadám zdrchaně, protože když odstřídá, chytne mě za sedlo a hodí mě dopředu. Tempo je vysoký. Ale spolupráce náramná. OndraVojta by z nás měl radost. Nikdo netaktizuje, jedeme plný kule, pravidelně střídáme, případně točíme terezíny.

Dva kiláky před cílem si vlezu na špic. Je to víceméně z kopce. Prolítnem Přišimasy a ženem se z mírňoučkýho kopce k cíli. Dupu do toho stále v půl pozišn. Pak se vlevo začíná pomalu sunout borec v černožlutym dresu až se vyrovná s mym přednim kolem. Tož to taky přišlápnu. Jedeme vedle sebe a OndraVojta by z naší techniky šlapání už tak radostnej nebyl. Hamtáme do toho, koníkujeme, rvem to i pazourama ve snaze roztočit to eště víc.

Najednou mi pod předním kolem kmitne 500ka značící zbývající počet metrů do cíle. Rafnu řídítka za spodky, topořim se a tango začíná. Je to hovaďáckej hukot. Sázim tam 53×12 a tancuju na tom jak Ginger a Fred. Pod přednim kolem kmitne dvoustovka. Cíl v nedohlednu. Ale i kdyby tam byla nafukovačka, tak ho nevidim. Před očima mám červený kola a cítim, že mi dochází šťáva. Pak se pode mnou mihne stovka a to mě znovu napruží. Někde za mnou zazní takovej ten zoufalej výkřik, kterej ze sebe vyrážíme, když je všechnno v prdeli. Cenim zuby, jak přežranej tygřík Vaska. Vzápětí prolítnu cílem. Nevěřím tomu, ale pocit, že nemám nohy, mi připomíná, že jsem musel odvést fakt dobrou práci. Hubu mám roztaženou, že kdybych neměl uši, směju se kolem dokola hlavy, jak Terrence a Philip ze South Parku.

Pak se bavíme s Martinem a Lustigem u cíle, sledujeme dojíždějící závodníky, když tu přijede Nestřídámspurtujuvyhraju, který jede kolem z tréninku. „Hoši, vy máte štěstí, že jsem dnes nemohl startovat,“ cajdá si triko. A tak se těším, až ho na příštích závodech uvidím trpět:o)

Hoší, ať žije údržba silnic. A její druhá odnož – správa, taky! Já vim, nejsou peníze, zima byla dlouhá. Peace!