Recenze: Cyklogangstazz na stříbrném plátně

Dostali účastníci devátého Mahacupu na letošním MahaGala dostatečnou satisfakci za to peklo, kterým museli druhý říjnový týden projít? Nekonečné kopce, nebezpečné sjezdy, traverzování po jeleních stezkách plných kořenů, moře kluzkého listí. Úseků, kde se dalo odpočívat, bylo zoufale málo. Tím nejlepším asi byla fronta na guláš v cíli…

Hned na začátek je nutno říci, že oddechu se nám nedostalo ani při sledování filmu. Letošní kousek byl místy až klipovitý, rychlost umocňoval precizní střih, sekance ostře frázovaného hip hopu, čas, který plynul tak nějak tarantinovsky. Žádné stmívačky, žádné vysvětlující titulky, zbytečné přechody.

Mahagoni je k divákovi stejně nemilosrdný jako k borcům a stíhačkám. Ale stejně tak jako nečteme Platonův Faidros v tramvaji, tak ani film Mahacupu nelze sledovat v bačkorách z proležené pohovky s vyšeptalým pivištěm v hrsti.

Filmy Mahacupu za ta léta získaly určité atributy, které nesmí v žádném ročníku chybět. Stejně jako se musí v klipu objevit Tereza Huříková a padnout legendární hodnocení, že Mahacup je „těžkej jako sviňa“, tak i hlavní film má své ustálené tradiční prvky. Po úvodním pohledu na Chlum pokaždé začíná jakýmsi intrem. Letos jsme se podívali, jak se připravuje trať. Ovšem jestli to bylo myšleno jako poděkování MahaTeamu, jak Mahagoni avizoval při uvádění filmu, tak to bylo poděkování jen na půl pusy.

Buď nás režisér nechtěl nechat nahlédnout do těch vypjatých okamžiků, kdy se počítá každá minuta, nebo to prostě odfláknul. Přeci jen jsme zvyklí na propracovanější úvodníky. Například až rituálně pojatou přípravu závodníků, jejich bicyklů a Chlumu ráno před závodem, kterou jsme viděli v Aréně gladiátorů 2006. Nebo satirickou scénu „Přijede-nepřijede“ o Tereze a Pavlovi z loňska. Letos to bylo šito horkou jehlou a nezachránil to ani vzrušující vokál Chlumwitch, který práci MahaTeamu doprovázel.

Po intru jako obvykle následuje logo závodu a tentokrát to byla lahůdka. V roce 2003 měl Mahacup poprvé a naposledy hýbací logo – efektní záznam kardiogramu. Letos se nad koncové písmeno „p“ náhle zavrtala kulka a v doznívajícím hluku výstřelu se sypaly střepiny skla. HEY, YA! Vítej ve světě cyklogangstazz!

Bez varování hned na úvod hodil Mahagoni diváky do hluboké tůně zpěněné krve, plné do široka otevřených hub zoufale lapajících po molekulách vzduchu. Efektní záběry Foxíkových vyšvihaných nohou, detaily námahou zkroucených obličejů v nejprudších kopcích, kolaps v podání Piera Céci. To vše točené akčně na ruku a ukončené příznačným konstatováním vyčerpané Báry v cíli: „tohle už bylo příliš…“.

Úvodní zběsilé záběry vzápětí vystřídá strnulé napětí, které – když se kamera těsně před startem prodírá mezi závodníky – houstne, že by se dalo krájet. I tady je kamera až civilně intimní. Tento jednotící prvek provází celým filmem a stmeluje jeho rozsekané kousky do jednoho příběhu.

Již v úvodu bylo řečeno, že střihačova ruka byla letos nemilosrdná. Ale podařilo se z rozbitých střípků osobních výher a sportovních tragédií, ze kterých se skládá každý cyklistický závod, udělat jeden plynulý kus? Je to totiž vždycky oříšek. Buď se takový film režisérovi rozpadne pod rukama do celků, které osaměle trčí jako Milouš Jakeš v plotě a nebo je z toho nudná flákota.

Mahagoni si vypomáhá hudbou. Letos volil žánr gangsta rap, nicméně se téměř zřekl oblíbeného Eminema. Snad proto, že tento bělošský raper byl jediným interpretem k již zmiňované Aréně gladiátorů. Přednost tedy dostali tradiční představitelé hip hopu.

Úsilí závodníků doprovázel na plátně houpavý 50Cent, nesmlouvavý 2pac, Lloyd Banks nebo francouzský label Soprano. Všechno to byla krevnatá muzika, až do té doby, než se na plátně objevila jediná letošní stíhačka, kterou Mahagoni při vyhlašování výsledků právem vyvolal jako „nejodvážnější a nejkrásnější stíhačku roku“.

Skutečně – když se Bára vynořila v půlce sjezdu Hammer Head, vypadalo to, že vyšlo Slunce a rozkvetly stromy. Zlé jazyky tvrdí, že si tady Mahagoni pohrál s barevností záběrů a intenzitou světelnosti, ale těžko soudit po jediném zhlédnutí. Faktem je, že tato pasáž podbarvená žhavým hopíkem francouzské provenience patřila ve filmu k těm nejlepším.

Na druhou stranu hip hop a rap ve filmech Mahacupu už poněkud nudí. Bude zajímavé, jestli Mahagoni v příštím roce najde odvahu zapojit i jiné žánry.

Filmy Mahacupu zrají jako víno. Důkazem jsou například hýbací titulky – i když na tuhle záležitost se mohl El Directore podívat do tutorialů k Adobe Premiere už před šesti lety. Trefou do černého byly až téměř plastické fotografie Technického ředitele, pana Ing. Petera Krejzla.

Mahagoni obvykle hrál závěr filmů na plačtivou notu, když titulky, které střídaly fotografie s jednoduchým přechodem, vždy podbarvoval nějaký ten srdceryvný doják. Zamáčkněte slzu, letos to do diváků od prvních titulků nenávistně pere nepřátelský Eminem. (Tak jsme se Slim Shadyho nakonec přeci jen dočkali.) Název písně „Go to sleep, bitch!“ asi není třeba překládat. Do hlasitých výstřelů automatických zbraní srší nadávky, zatímco v titulcích běží poděkování sponzorům. Vtipné. Je však otázkou, nakolik vtipné to přijde partnerům Mahacupu.

Předposledním titulkem Mahagoni klasicky zve na příští ročník. V prezentaci slíbil, že to bude pořádná ňamka. Doufejme, že si pochutnají nejen borci a stíhačky při závodě, ale i diváci a filmoví recenzenti na slavnostním vyhlášení výsledků. Jestliže jsem totiž v úvodu říkala, že jedno z nejlepších míst na odpočinek bylo v cíli u guláše, tak to druhé je přibližně o měsíc později v KD Čerčany na velmi delikátním MahaGala.

Mirka MahaSpáčilová

Fotogalerie z X MahaGala od pana Technického ředitele, Ing. Petera Krejzla

[Ukázat prezentaci]

123►