Martin Chmátal – 1000 Miles finisher

V minulosti jsem vyslovil myšlenku, že bych chtěl strávit dovolenou nějakým dlouhým výjezdem natěžko. Toho se chytnul můj bratr Honza a startovné mi koupil k narozeninám. Říkal jsem při loňském ročníku, že bych si to chtěl dát, ale už nebylo možné se přihlásit, takže brácha si to vychytal a přihlásil mě, jak to bylo možné, na další ročník. Takže v podstatě takový splněný sen.

Připravoval jsem se zodpovědně. Tři dny před startem jsem strhnul šroub na sedlovce, utrhl jsem sedlo, takže místo toho, abych se balil a dělal konkrétní věci, tak jsem řešil, jak přidělat nové sedlo, které jsem si den před závodem koupil. Samozřejmě, jako vždycky, jsem se balil na poslední chvíli. Takže jsem pak vypadal jako exot, když jsem měl ohromné batohy na nosiči na kole a ohromný batoh s věcmi a s jídlem. A pocity? Ne obava, ale krok někam, kde jsem nikdy nebyl.

Batoh jsem měl tak 10 kilo a minimálně 9 až 10 kilo na nosiči v brašnách. Plus věci na rámu zabalené v igelitu.

Závod byl zajímavý tím, že první tři nebo určitě dva dny závodu se honily bouřky a pršelo, takže se mi povedlo v Krušných horách v lesích někde 3 kilometry od Hory sv. Šebestiána utrhnout nosič. Tak jsem si nabalil věci gumicukem na sebe, dovlekl jsem nosič do vsi na kopci, Hory sv. Šebestiána, kde měli čirou náhodou hodinu v týdnu otevřeno. Tam jsem přehodnotil věci, které táhnu s sebou. Zjistil jsem, kolik zbytečností táhnu. Přebalil jsem to do dvou papírových beden od cigaret od Vietnamců a poslal jsem to domů. Tím jsem si výrazně odlehčil kolo a hned to bylo znát na stylu jízdy, kolo se líp ovládalo. Potřebné věci jsem si přebalil do batohu a zbytek jsem zabalil do igelitů a gumicuky přidělal na rám.

První dny byly určitě překvapením. Hned po startu se jelo celý den v bahně a v dešti, druhý den v bouřkách v Krušných horách, ale každopádně se představy o těžkých úsecích posouvali podle toho, co člověk překonal a co ho ještě čekalo. Jak se všichni závodníci shodli, tak obtížné bylo určitě Šluknovsko, tam se jelo na nejsevernější bod České republiky. Objížděly se tam patníky. Bylo tristní, když člověk kouknul na tachometr a zjistil, že má 41,5 kilometru ujeto a je na trati v sedle asi sedm a ¾ hodiny. Jak je člověk zvyklý jezdit z domova a má představu, kolik času stráví na kole a kolik asi ujede kilometrů, tak tady to absolutně neplatilo. Byla tam kombinace mokrého podkladu, rašelinišť, borůvčí, strusky, kamenů a mechu a mezi tím člověk patníky obcházel, tlačil kolo. Tam jsem byl vděčný za to, že jsem utrhl nosič už druhý den po startu. Samozřejmě těch těžkých úseků pak přibývalo i na Slovensku. Další vychytávka byla na Kralickém Sněžníku, zase po hraničních patnících, taková vydupaná cestička od zvěře a od turistů, a tam bylo rašeliniště a měkký podklad, ale tam se dalo jet. Ale bylo to také obtížné a nečekané.

Vyloženě krizi jsem neměl. Šluknovsko, byť bylo těžké, tak jsem tam trávil 2 roky studia, okolí jsem znal a těšil jsem se tam. Jestli se to dá nazvat krizí, tak byly situace, kdy člověk jel za nádherně slunečného dne do mírného kopečka a jel tam „na kašpara“, na nejlehčí převody, a byl rád, že se vůbec pohybuje dopředu, nicméně byly situace, kdy člověk v těchto jednoduchých úsecích slezl z kola a tlačil. Ale v podstatě to nebyla krize, protože to byl pohyb dopředu.

Z hlediska fyzičky myslím, že by to zvládnul každý, kdo jezdí na kole. Když si to člověk počítá před závodem, jak by to mohlo trvat dlouho, spočítá si to, naplánuje si to od stolu, 150 kilometrů denně, záhy ihned snižuje na 110, a když pak má v půlce dne ujeto jen 40 kilometrů a ví, že do večera je třeba ujet dalších 60, překvapí ho úsek, kdy půl dne stráví tlačením a přenášením přes kořeny a paseky po těžbě, tam se to zadrhne a rázem se člověk dostane na hodnotu 80, 90 kilometrů za den. Nakonec člověk zjistí, že i s přestávkami na jídlo se od doby, kdy vstane, do doby, kdy vypne navigaci a jde spát, pohybuje třeba 17 hodin v kuse. Průměrná rychlost klesá někdy na 8,5 až 9,5 kilometru za hodinu a už vám to ani nepřijde divné. Naopak důležitá je tam ta psychika, dát to hlavou, tu rychlost a každý den to odjet a dávat si postupné cíle. První bylo dostat se do checkpointu 1, do Jablonce nad Nisou, druhé bylo dostat se do cíle půlky, do checkpointu 2 do Františkova do Jeseníků, a takhle si to postupně člověk plánoval. Není možné napálit začátek a myslet na to, že jedu až do Nové Sedlice. Chce to postupně, aby to hlava dala.

Každý jede určitě sám za sebe, nikdo mu to neodkroutí nohama, ale v první půlce, kdy jelo hodně lidí do checkpointu číslo 2 do Františkova, tak se lidé neustále dojížděli a předjížděli, část trati strávili ve skupině dvou, tří jezdců a pak se zase rozdělili, protože někdo chtěl jíst, někdo chtěl pokračovat. Taktizovali, vstávali ve 4 hodiny ráno, aby byli co nejdéle na trati a co nejvíc toho najeli, jeli dlouho do noci, jeli i s čelovkami přes noc, což se nevyplácí, protože na člověku se to pak podepíše přes den, padá únavou a usíná za řídítky. Pro normálního smrtelníka je důležité spát tak 4 až 5 hodin.

První půlka byla absolutně téměř mimo civilizaci s tím, že před tebou projelo víc lidí, tak ty stopy v terénu po dešti a v bahně byly vidět, takže jsem měl danou navigaci na cyklistické funkce, a když jsem nevěděl, tak jsem si přepnul na mapu, abych věděl, jestli jsem na trati nebo ne. Občas na mě pípla navigace, že jsem uhnul z trati, takže se to řídí podle navigace, každý má trasu nahranou a jede podle trasy. Nicméně nebrejlil jsem do navigace celý den. Potřeboval jsem, aby mi navigace vydržela co nejdéle nabitá, takže jsem ji měl danou na úsporný režim. V podstatě jsem se vezl s ostatními, ale každý si jede sám za sebe, nikdo mu to neodkroutí, nikdo mu to neodtlačí.

Mezi nejhezčí zážitky patří příroda probouzející se každý den, setkání se vzácnými živočichy, vzácnými druhy ptáků a podobně. Člověk byl od rána do večera v přírodě a vnímal to, jak se to probouzí, jak zapadá sluníčko, takže to si člověk užil naplno. Co mi závod dal? Dobrý pocit, že to člověk dal vlastními silami. Nejel jsem to na výkon, jel jsem to v uvozovkách v rámci dovolené. Chtěl jsem jet přes den, abych si tu trať užil, protože na některých místech byl člověk poprvé a možná naposledy v životě, tak abych to viděl, kudy jedu, abych si to pamatoval. Projížděl jsem nádhernou přírodou a ten pocit z překonání trati, to, že můžu říct, že jsem tu republiku přejel sám za sebe, je nádherný.

Tady se to nejelo vyloženě na krev, ale byly situace, třeba ke konci během posledních 3 dnů, kdy člověk už nevěděl, jak sedět na sedle, měl jsem otlačený zadek a naklepané ruce, protože jsem jel na pevňáku. Východoslovenské asfaltky, to je pojem sám pro sebe, to bylo jak po bombardování a po průjezdu tanků, takže když to člověk zdolával na kole, byl dokonale naklepaný. Ke konci už to bylo o tom dát to psychicky, dojet to. V tom to bylo těžké, ale dalo se to. Fyzicky jsem si nešáhnul na dno, to ani omylem. Ironman bolí víc. Ale je to záležitost jednoho dne, pár hodin, v uvozovkách. Tady zase člověk nastupuje s tou únavou každý den, dá na hrb desetikilový batoh, zase sedneš na kolo a zase tě bolí zadek a jedeš. Někdo si řekne, když si to spočítá, že je to nějakých 100 kilometrů denně, ale v těch podmínkách, které byly, když třeba pršelo a teplota klesla na 6 stupňů a člověk v tom jel celý den durch až do morku kostí, včetně cyklistických kalhot, tak to bylo z tohoto pohledu náročné, ale dalo se to. Jde o to zabejčit se a dojet to.

Měl jsem bezdušový systém, záhy jsem někde na Šluknovsku píchnul poprvé, začalo mi z toho téct mlíko, takže jsem dojel až do Luhačovic, kde byl neoficiální checkpoint, podpora Craftu od Petra Vavryse, kde byl vedle ještě cykloservis. Tam jsem si nechal zkontrolovat kolo, koupil jsem si taštičky na rám, abych si odlehčil batoh na zádech, protože každý gram na zádech se pronese a nechal jsem si dopustit mlíko do předního kola, ale teklo to všemi možnými dírami, modlil jsem se, aby ten bezdušový systém vydržel, abych někam dojel, nicméně jsem záhy píchnul, dohromady asi 5 defektů. Pak už jsem to psychicky nevydržel, protože jsem jel v tom nejnemožnějším počasí, při přejezdu Velké Fatry jsem to musel lepit zmrzlýma rukama podchlazený, bylo šero, takže jsem po přespání v penzionu v Rožumberoku počkal na otevření cykloservisu, vyměnil jsem zadní plášť a dal jsem do předního i zadního kola duši a na tom jsem to dojel. Pak už mě defekt nepotkal, kupodivu. Nicméně se divím, protože na východním Slovensku je ten nejrozbitější asfalt, který si člověk umí představit, posypaný ještě ostrým štěrkem a volnými kameny. Tam určitě nouze o defekt nebyla, nicméně jsem to nějakým způsobem přežil, nechápu jak. Jiné problémy technického rázu na kole jsem neměl, akorát každý měl bahno v řetězu, v pastorcích a v převodnících, to mazlavé východoslovenské bahno, které nešlo vyšťouchat, je to jak cihlářská hlína nebo kaolin, člověk si pak čistil kolo někde v potoce nebo jsme někoho poprosili ve vesnici a myli jsme si to hadicí, wapkou někde na pumpě, když jsme projížděli třeba Spišskou Novou Vsí, to bylo štěstí, jinak to člověk musel šťourat klacíkem. Člověk ujel 3 metry a měl to zalepené a nemohl dopředu ani dozadu. Zalepilo se to takovým způsobem, že to nešlo ani tlačit, člověk to musel hodit na rameno a bylo to dalších 10 kilo váhy navíc. Ani oklepat to nešlo, když s tím člověk mlátil o zem, bylo to jako modelína.

Euforie! Slovensko jsem absolvoval s kolegou, sjeli jsme se a vyhovovali jsme si, tak jsme jeli spolu. Sjížděli jsme ještě jednoho jezdce, který nás vždycky předjel, když jsme byli někde na jídle, a my jsme ho zase dojeli, když bloudil s GPSkou, takže jsme se neustále potkávali. Nakonec to dopadlo tak, že ten poslední den jsme ho sjeli a nakonec jsme dojížděli s čelovkami před desátou večer do cíle. Neskutečný pocit euforie, člověk měl pusu od ucha k uchu jak rohlík, prostě byl vysmátej. V cíli na mého kolegu čekala přítelkyně a kamarádi, okamžitá oslava, v cíli najednou bylo živo, padly tam nějaké panáky hruškovice, člověk ji měl hned jak z praku, jak byl vysílený a na lačno, tak se to na člověku projevilo. Euforie provázená tím, že si člověk dá teplou sprchu, mohli jsme si dát řízek s bramborem, takže jídlo bylo to nejdůležitější, člověk si velice rychle stanoví priority. Bylo tam popřání, podání ruky od Honzy Kopky. Hned na další den jsme si naplánovali výlet na trojmezí na Kremenec, nejvýchodnější bod Slovenska. Honza Kopka tam chtěl jít a našel další 3 lidi. Ráno jsme vyrazili tou divočinou nahoru na hřeben. Byl to průchod pralesem Stužica, významnou ekologickou rezervací v rámci celé Evropy.

Oficiálně to bylo 1 711 kilometrů, ale většina závodníků, kteří dojeli do cíle, měla přes 1 800. Já jsem měl osobně 1 809 kilometrů najeto a nastoupáno 37 650 metrů. Oficiálně bylo 32 150 metrů. Nicméně člověk bloudí a někdy se ztratí, takže metry naskočí a v reálu mělo hodně lidí přes těch 37 000. Někteří i dokonce 39 000, ale to byli ti, kteří jezdí dvakrát Dlouhé Stráně, hodně bloudí a najedou o nějakých 200 kilometrů navíc. Takoví tam byli taky.

U jídla jsme strávili, hlavně na Slovensku, poměrně dost času. Důležité je doplňovat cukry, aby měl člověk na co jet. Důležitá je snídaně a na tom Slovensku to byl takový snídaňooběd, pak oběd oficiální někdy kolem třetí hodiny a pak večeře, prokládané různými sušenkami a čokoládami, to do sebe člověk pere pod tlakem. Na Slovensku jsme s kolegou, který měl hrůzu z hlaďáku, zhruba každých 40, 50 kilometrů stavěli někde na jídlo, ať to byla klobása s hořčicí nebo ovocné knedlíky, v mém případě, a většinou ještě palačinka s ovocem a se šlehačkou nebo s Nutellou. A pak kolega křičel, že sladké nechce už ani vidět, že chce jenom nějakou klobásu nebo něco slaného, aby se srovnal. Člověk jel na různé kombinace. Klobása s hořčicí, zajedl to zmrzlinou Magnum s oříšky a čokoládou, zapil to půllitrem Kofoly. V životě bych to z minulých zkušeností nezkombinoval, vůbec si to nedovedu představit, asi bych šel někam zvracet, nicméně tělo drželo a člověk na to dokázal jet. Jak Honza Kopka v cíli řekl: „Tělo si to žádá.“ Perličkou je, že díky tomu, jak se stavělo na jídlo, jsem dokázal snad i přibrat. V cíli jsme každý dali 5 chodů po výstupu na Kremenec a předháněli jsme se, kdo sní víc ovocných knedlíků a řízků a všeho možného, vyjedli jsme pomalu půlku jídelního lístku. Nicméně Honza Kopka nás uklidňoval, že všichni před námi v cíli udělali totéž.

Určitě bych chtěl – na odpruženém kole, na devětadvacítce, pokud možno. Klidně v tom stejném časovém rozpoložení 14 nebo 15 dnů, ale hlavně aby si to člověk užil, aby to jel s větším komfortem. Aby neměl tak osezený zadek a prostě si to užíval. Nicméně člověk to musí odšlapat a odtlačit. Trasa povede opačně z Nové Sedlice do Aše. Může tam být nějaká traťová úprava, takže se třeba pojede novými terény, určitě to bude zajímavé. A pokud bych takovou možnost měl a nebude nějaká změna třeba zaměstnání a podobně a budu mít možnost dovolené, tak bych se rád zúčastnil i příště.

Martinovi patří velké poděkování za rozhovor a za poskytnuté fotografie. Držím mu palce, ať mu všechny budoucí cyklistické akce přinesou stejný pocit naplnění jako tato.