Tady se můžete mrknout jak to vypadá. Ovšem nejlepší je těch 9,6 krát 3,6 metrů naživo )

Železný dědek se jezdí již od roku 1985. Tehdy se čtyři cyklisté, Antonín Janoušek, Jaroslav Kraus, Zdeněk Rada a Karel Šindler rozhodli pod hlavičkou nově obnoveného cyklistického klubu ČSAD Benešov pořádat závod na 100 kilometrů. Tenkrát se startovalo od Mototechny na benešovských Červených vršcích a jelo se po hlavní silnici I/3 na Mrač, Poříčí, Čerčany, do Soběhrd a zpět do Benešova. Okruh měřil dvacet kilometrů a závodníci jej proto jezdili pětkrát.

Provoz na silnici I/3 ovšem neustále houstl, až bylo zřejmé, že se trať musí přesunout do klidnější lokality. Od roku 1996 se tak startuje v Soběhrdech a jede se na Kozmice, Teplýšovice, Kochánov, Okrouhlice, Dlouhé Pole, Boušice, Benešov, Bedrč a zpět do Soběhrd. Okruh měří 25 kilometrů a hlavní kategorie jej jedou čtyřikrát.

To je ta nezaměnitelná podoba, jak ji známe dnes! Tato trať je svým profilem velmi náročná. Je zde spousty možností zaútočit a pokusit se závod rozhodnout. Nechybí krátká vražedná stoupání ani dlouhé, dech beroucí kopce. Také protivítr je velmi nevyzpytatelný a může cyklisty velmi potrápit.

Cyklisté se soustředí především na závod, ale mnozí z nich si jistě uvědomují krásné okolí tratě. Na sklonku léta, kdy se Železný dědek jezdí, nabízí naše krajina právě v těchto místech nádherné scenérie.

Není proto divu, že se poslední srpnovou neděli před soběhrdskou hasičárnou každoročně schází desítky cyklistů, aby poměřili své síly v náročném závodě. Jsou mezi nimi matadoři pelotonu z Benešovska, ale také amatérští cyklisté z ostatních krajů České republiky. Na Železného dědka jezdí i profesionálové. Například z armádního celku Dukla Praha, nebo cyklokrosaři z Tábora. I to je důkazem kvality, kterou tento závod přináší.

Železný dědek by se ovšem nikdy nestal legendou bez nadšení, osobního zapálení a obětí organizátorů a partnerů závodu. Asi nejvýraznějším písmem se do historie závodu zapsal benešovský závodník a cyklistický novinář, Antonín Fiala, který tvořil Železného dědka dlouhých třináct let. Od roku 2008 převzal pořadatelskou štafetu čerčanský cyklistický klub ČESYK.

Železný dědek je součást naší cyklistické paměti – pro mnohé z nás znamenal první seznámení s opravdovou cyklistikou. Konec prázdnin byl prostě vždy vyhrazen Železnému dědkovi. Když jsme se na počátku srpna 2008 dozvěděli, že se závod pro organizační potíže nemá konat, padlo okamžité rozhodnutí: Železný dědek nesmí přerušit svou tradici!

Chceme zachovat Železného dědka z mnoha důvodů. Nestojí za tím jen to, že jsme na tomhle závodě vyrostli. A z toho plynoucí povinnosti k „otcům zakladatelům“: Antonínu Janouškovi, Jaroslavu Krausovi, Zdeňkovi Radovi, Karlu Šindlerovi, dlouholetému pořadateli Antonínu Fialovi a dalším organizátorům. V dnešní době, kdy každý druhý obyvatel České republiky vlastní auto, je nezbytné, aby se někteří motoristé naučili, že cyklista je také účastník silničního provozu. Ale účastník značně specifický, protože ho nechrání vyspělá elektronika a spousta stovek kilogramů železa.

Minulý srpen jsme za tři týdny dokázali sehnat potřebná povolení, splnit oznamovací povinnosti, oslovit a vyjednat podporu partnerů, dostat do podvědomí, že se závod koná a hlavně zajistit bezpečnost závodníků. Hodně práce na necelý měsíc. Ale šli jsme do toho s buldočí zarputilostí Eddyho Merckxe.

Bez nadsázky říkáme, že držíme v ruce klenot středočeské závodní cyklistiky.

Každou středu od půl devátý sedíme s chlapci z ČESYKu v Saše a řešíme úkoly spojené s Železným dědkem. Na nápady opravdu nejsme chudí. A už jsme dospěli do fáze, kdy vytváříme přesné postupy, jak je budeme uvádět do praxe. Dokonce už je do praxe i uvádíme. Například logo Železného dědka. Pojďte se podívat, jak vzniká…

Všechno, na co se podíváte, má v sobě zakleto nějakou myšlenku. Každá věc na vás nějak působí, ovlivňuje vás. Ta věc vypráví příběh, který vám dává přečíst. Můžete se setkat s ubohými příběhy nedomrlých pisálků ale také s barvitými a vášnivými veledíly, které si vás podmaní sotva se na tu věc podíváte.

A tohle právě řešíme. Pyšně totiž věříme tomu, že Železný dědek v sobě skrývá příběh trochu odlišný od ostatních závodů. A právě se snažíme přijít na to, jak tohle vyjádřit. Jak spojit do jednoho obrázku skoro pětadvacet let práce organizátorů a následné dřiny závodníků, které se opakovaly rok za rokem. Jak do jednoho obrázku vsadit náročnost trasy kombinovanou s těmi skvělými rurálními panoramaty:o) A navíc tam vložit, že to ČESYK převzal pořadatelskou štafetu a bude se snažit závod dál rozvinout!

Trochu moc otázek pro prosté cyklisty z ČESYKu. Přizvali jsme si proto kamarády. Rudu Žofku, vizionářského architekta, ze kterého srší nápady jak blesky z Poseidonova trojzubce. A také Rudova kamaráda, akademického malíře Viléma Baleje, jehož nespoutaný naturel se jen velmi těžko popisuje písmem.

Právě k těmto lidem věci promlouvají mnohem více než k nám, obyčejným smrtelníkům. Proto jsme se spolehli na jejich magickou schopnost číst příběhy věcí. Věřili jsme, že dokážou přečíst dlouhou story Železného dědka a stejně jako vám maminka ze spousty druhů zeleniny, koření a dalších tajemných ingrediencí udělá lahodnou svíčkovou, tak i hoši vezmou všechny ty oběti, krev, pot, slzy, neskutečnou dřinu, spalující slunce, vichr, déšť, chlad, nemilosrdné soupeře, totální vyčerpání, vítězství, prohry, pocit dobře odvedené práce, kamarádství, nepřátelství… Že tohle všechno dokážou přetvořit do jednoho obrázku, který vám bude vyprávět příběh cyklistického silničního závodu Železný dědek.

Už brzy budete moci posoudit, jak se jim to povedlo. Určitě jste pochopili, že průvodní obrázek tohoto článku je fakt jen průvodní

Provoz na silnici I/3 ovšem neustále houstl, až bylo zřejmé, že se trať musí přesunout do klidnější lokality. Od roku 1996 se tak startuje v Soběhrdech a jede se na Kozmice, Teplýšovice, Kochánov, Okrouhlice, Dlouhé Pole, Boušice, Benešov, Bedrč a zpět do Soběhrd. Okruh měří 25 kilometrů a hlavní kategorie jej jedou čtyřikrát.

To je ta nezaměnitelná podoba, jak ji známe dnes! Tato trať je svým profilem velmi náročná. Je zde spousty možností zaútočit a pokusit se závod rozhodnout. Nechybí krátká vražedná stoupání ani dlouhé, dech beroucí kopce. Také protivítr je velmi nevyzpytatelný a může cyklisty velmi potrápit.

Není proto divu, že se poslední srpnovou neděli před soběhrdskou hasičárnou každoročně schází desítky cyklistů, aby poměřili své síly v náročném závodě. Jsou mezi nimi matadoři pelotonu z Benešovska, ale také amatérští cyklisté z ostatních krajů České republiky. Na Železného dědka jezdí i profesionálové. Například z armádního celku Dukla Praha, nebo cyklokrosaři z Tábora. I to je důkazem kvality, kterou tento závod přináší.

Železný dědek by se ovšem nikdy nestal legendou bez nadšení, osobního zapálení a obětí organizátorů a partnerů závodu. Asi nejvýraznějším písmem se do historie závodu zapsal benešovský závodník a cyklistický novinář, Antonín Fiala, který tvořil Železného dědka dlouhých třináct let. Od roku 2008 převzal pořadatelskou štafetu čerčanský cyklistický klub ČESYK.

Železný dědek je součást naší cyklistické paměti – pro mnohé z nás znamenal první seznámení s opravdovou cyklistikou. Konec prázdnin byl prostě vždy vyhrazen Železnému dědkovi. Když jsme se na počátku srpna 2008 dozvěděli, že se závod pro organizační potíže nemá konat, padlo okamžité rozhodnutí: Železný dědek nesmí přerušit svou tradici!

Chceme zachovat Železného dědka z mnoha důvodů. Nestojí za tím jen to, že jsme na tomhle závodě vyrostli. A z toho plynoucí povinnosti k „otcům zakladatelům“: Antonínu Janouškovi, Jaroslavu Krausovi, Zdeňkovi Radovi, Karlu Šindlerovi, dlouholetému pořadateli Antonínu Fialovi a dalším organizátorům. V dnešní době, kdy každý druhý obyvatel České republiky vlastní auto, je nezbytné, aby se někteří motoristé naučili, že cyklista je také účastník silničního provozu. Ale účastník značně specifický, protože ho nechrání vyspělá elektronika a spousta stovek kilogramů železa.

Minulý srpen jsme za tři týdny dokázali sehnat potřebná povolení, splnit oznamovací povinnosti, oslovit a vyjednat podporu partnerů, dostat do podvědomí, že se závod koná a hlavně zajistit bezpečnost závodníků. Hodně práce na necelý měsíc. Ale šli jsme do toho s buldočí zarputilostí Eddyho Merckxe. Bez nadsázky říkáme, že držíme v ruce klenot středočeské závodní cyklistiky.

Bude nám ctí, přivítat vás 30. 8. 2009 v Soběhrdech!

ČESYK