Aneb o lyžování v červenci, sjezdařských tratích na hartailu s pevnou vidlicí a prvních golfových úspěších ČESYKu…
Rozkvetlé louky, sluníčko, lidi v kraťasech a spousta nadšenců na sjezdových kolech obrněných od hlavy až k patě… Tak nás přivítaly „2 Alpy“ po necelých třinácti hodinách jízdy autem. Za 10 dní pobytu se toho kromě několika krátkých odpoledních přepršek moc nezměnilo. Romantiku horské vesničky trochu kazí betonové budovy s apartmány, původních dřevěných domečků je tam jen pár. Nutno dodat, že na náš apartmán si nemůžeme stěžovat. Na Francii je mimořádně prostorný, se dvěma balkóny a navíc asi 50 metrů od vajíčka, které nás má druhý den vyvézt až na sněhem pokrytý ledovec. Sněhu je prý nahoře spousta, teploty kolem nuly, minulý týden pořádně mrzlo, skoro se nám tomu nechce ani věřit…
Lanovky na ledovci jezdí od 7.00 do 12.30, my vyrážíme před 9.00 po té, co jsme si pochutnali na luxusních, ještě teplých croissantech a křupavé bagetě z místní pekárny. Cesta vejcem je dost zdlouhavá (cca. 30 minut), ale během stoupání z 1 650 do 3 200 metrů nad mořem se kocháme výhledy na skvosty okolní přírody, sem tam se pod námi klikatí sjezdové tratě pro kola a plánujeme, kam se pojedeme podívat. Vylezeme z vejce. Před námi je několik modrých sjezdovek, jedna červená, samé kotvy (když tedy nepočítáme jednoho „krtka“, do kterého se za zářivého dne nikomu nechce), spousta lyžařů různých národností v závodních kombinézách od malých děti až po dospělé (možná jsou mezi nimi i reprezentanti, ale samozřejmě nikoho nepoznávám), na většině sjezdovek jsou napíchané slalomové tyče, mezi kterými se trénuje, a taky je tu poměrně dlouhá fronta (v porovnání třeba se Špindlem samozřejmě celkem pohodová), na kterou nejsme v Alpách zvyklí – daň za lyžování v létě. Vytáhneme se až do výšky 3 568 m a zde jezdíme krátkou modrou, ale jen s malou frontou. Lidí před polednem ubývá a nakonec jezdíme úplně bez čekání. Pak je třeba vystát ještě frontu na vejce zpět do údolí, kam míří všichni. Konečně jsme dole, lidi se opalují v plavkách u bazénu a v lyžařském oblečení černé barvy je nám celkem teplíčko :o)
A co odpoledne po lyžování a dobrém obědě? Uhodli jste, vyrážíme na kolo! Nutno podotknout, že se od ostatních bikerů značně lišíme – ani jeden z nás nemá freeridové či sjezdové kolo (jiná kola v Les Deux Alpes prakticky nevidíte), nemáme žádné „brnění“, máme nášlapy a na rozdíl od ostatních jezdíme i do kopce, alespoň občas :o) Na jedné z našich vyjížděk u nás na křížení sjezdové trati s cestou, po které stoupáme, zastaví Francouz, jak jinak než na sjezdovém kole, pohrdavě se podívá na ty naše (Michalův hardtail s pevnou vidlicí a mého Epica) a prohlášuje: „Oh la la!“ Bráním se, že do kopce se na něm jede líp a jestli si to nechce vyzkoušet, ale Francouz zavrtí hlavou, ukáže na své kolo, s krásným francouzským přízvukem prohlásí: „I prrreferrr diz!“ (= I prefer this) a vyráží do údolí. V Les Deux Alpes jsou kopce doslova protkané sjezdovými tratěmi různých obtížností (zelené, modré, červené a černé). Češi znalí terénu nás informují, že opravdu pikantní tratě jsou Ďábel a Propast, dokonce se dá jet i z Ďábla do Propasti, úplně nejtěžší má být trať zvaná Double Black. Komu ani toto nestačí, může zahájit sjezd už na sněhem pokrytém ledovci (stop od kol je ale na sněhu jen pár). Na většině tratí nenajdete téměř žádné skoky, všude jsou klopené zatáčky ve více či méně prudkém svahu, místy prach a sypající se břidlice. Samozřejmě tu nechybí bikepark, který je ale poměrně skromný. Jestli čekáte, že tu uvidíte borce trénovat skoky, budete zklamaní. Ale zpět ke sjezdovým tratím… Trvám na tom, že začneme zelenými. Kola zavěsíme na sedačku (permanentka platí i pro kola) a doufáme, že se při stoupání nezřítí do hlubin. Naštěstí je vše v pořádku a pouštíme se do sjezdu. Srdce mi tluče jak o život, ale jedu. Modré už jsou o něco těžší. Michal přesně ví, jak mě uklidnit: „Kdyby ti to přestalo brzdit, což se může stát, ohni to do protisvahu.“ :o) Naštěstí nepoužil větu, která zazněla o pár týdnů později na Meridě BA: „Ty snad brzdíš z kopce!?“ :o) Po pár dnech se vydáváme do slavné Propasti… Kde si aspoň trochu věřím, jedu, zbytek běžím, aby Michal, který si sjezd náležitě užívá, nemusel moc dlouhou čekat. Poslední den po úmorném stoupání, kde v soukromém závodě ufuněná předjíždím francouzského důchodce (Michal se při pohledu na dva snaživce, kteří nemohou popadnout dech, jen usmívá), trochu potrénuju na cvičném hřišti a sjíždím celou modrou. Sem tam si dokonce i vyjedu klopenou zatáčku a dojíždím s úsměvem od ucha k uchu, krásné rozloučení. Double Black zůstává nepokořená, už není čas, ale Michal by ji určitě dal i na svém tvrdém erbéčku, já bych se tam vydala leda s foťákem :o)
Jedinečné kouzlo mají horské túry. Je naprosto neskutečné, že třeba i na značené turistické stezce celý den nikoho nepotkáte (kromě svišťů, kteří pravidelně vykukují z nory), a to jdete kolem nádherných vodopádů (těch je v oblasti hned několik), hnízdiště orlů a dalších skvostů. Hory jsou tak vylidněné, že si klidně můžete dát po cestě koupel na Adama či na Evu v některém z potůčků a krásně se osvěžit (ano, přímo na turistické stezce!).
V blízkosti Les Deux Alpes najdete také dvě zajištěné cesty („via ferraty“), prostě lezení pro turisty, kteří si chtějí hrát na horolezce, ale nemají na to :o) Michal si na můj popud pořídil veškeré vybavení a já mu slibuju, že z toho bude určitě nadšený. Nejdříve se vydáváme na ferratu Les Perrons s obtížností 4 (na stupnici 1 – 6). Začíná krátkou vertikálou, Michal leze přede mnou. Po pár minutách se zeptám: „Miláčku, dobrý?“ Michalův výraz nevěští nic dobrého a odpověď to potvrzuje: „Ne. To neni nic pro mě. Jsem magor, že jsem se nechal přemluvit. A ty jsi taky magor, že něco takovýho lezeš.“  Ideální začátek :o) Čekám, že to otočí, ale leze pořád dál, a to nás čeká ještě asi 500 metrů převýšení. Nálada se pomalu lepší, a když Michal napůl v legraci pronese: „Ta svině, co to stavěla, sem zase dala málo stupů,“ vím, že to bude v pohodě. Celou dobu lezeme úplně sami, jen někde hluboko pod námi jsou ještě dva lidi. Na vrcholu euforie a při návratu zpět do vesnice už Michal mluví o druhé ferratě se stejnou obtížností jako Les Perrons, St-Christophe-en-Oisans, která dle literatury patří k nejkrásnějším ve Francii. Vydáváme se tam o pár dní později a užíváme si ji oba. Je tu sice víc lidí, ale pohledy na řeku, nad kterou ferrata vede, jsou opravdu úžasné. Zdoláváme i 15 metrů dlouhý visutý most nad propastí. Michal se na něj dokonce po jeho pokoření dobrovolně vrací, abych mohla pořídit fotodokumentaci.
Jste zvědaví, co měla znamenat ta zmínka o golfu na začátku? Jo, jo, v ČESYKu se rodí nový šampión :o) Návštěva odpaliště byla také v rámci permanentky zdarma, tak jsme vyrazili. Věřte či nevěřte, ale při žádném jiném sportu nesklidil Michal takové ovace. Několik fanoušků sledovalo jeho vytříbený styl a po každém odpalu křičeli: „Hezký, Míšo.“ Prostě talent! Není třeba dodávat, že vyhrál i souboj o nejdelší odpal (sice s lepší holí, ale na to se historie neptá:o). Počkej, příště ti to vrátím :o) Na odvetu jsem se chystala už při lukostřelbě, ale nepovedlo se, souboj skončil remízou.
Ještě zkoušíme brusle (kdy se vám poštěstí si zabruslit na ledě při 25 stupních a v kraťasech?!), ale na ostatní aktivity, které jsou v rámci permanentky zdarma (tenis, bazén, bobová dráha atd.), už bohužel nezbývá čas. Třeba někdy příště… Za rok bychom ale chtěli vyrazit do Itálie na Sellu. Sice bez lyží, ale určitě s kolama a vybavením na ferraty. Na válení u moře prostě moc nejsme :o)
A na závěr ještě dva odkazy: www.2alpes.com (pro všechny) a www.2alpes-vtt.com (pro bikery).

Autor: Hanka, Epic Rider

This article has 13 comments

  1. Lustig

    Díky za nádhernou dovolenou. Musím Bajkerům jen doporučit,nádhera.

  2. Myšakoff

    Tak konečně znám Hanku:-), Klucí z DH tam jezděj každej rok, a prej něco lepšího je možná jen ve Whistleru..

  3. Lustig

    Zdar,no co dodat proti lidské BLBOSTI,snad jen to že náš web je prostě konečně slavnej-)
    Jinak k tématu-co takhle soustředko ČESYKU v Alpách?

  4. Pítrs

    Zdar, dobrej nápad, kdy?
    Jo a jinak – slavný jsme přece už dávno, ne?
    Kdo je ten Jirka nebo jak se jmenuje?

  5. Lustig

    No já bych to viděl na příští rok z jara,Itálie kolem Gardy.
    A náš neznámý pisatel se nám nechce představit,dneska lidi nemaj vychování.Třeba se přihlásí na MAHACUP a ukáže svou tajemnou tvář-)))

  6. Kajman

    Tak top bledá závist.Muselo to bejt super.Hnedle bych jel taky.A ta poslední fotka je NEJ.
    Gardu beru,až se jaro zeptá.Jenom kdy,kdy???

  7. Mahagoni

    Na tý poslední fotce to muselo dost klouzat – leskne se to tam, jak psí kule 🙂 Hodně dobrej vejlet, skvělá inšpirace pro soustro na Gardě. Su pro všema 10!

  8. Mahagoni

    jo a Hanko, díky za report. Doufám, že bude další!

  9. Reny

    super report, krásný fotky 🙂 ty jooo vy ste se měli, hned bych jela taky 🙂

  10. Hanka

    Díky moc! Byla to fakt paráda, to je pak radost fotit a psát. Ještě k té poslední fotce pod vodopádem – byl to mazec, bylo tam asi o 10 stupňů míň než všude jinde. Pěkně jsme promrzli, ale stálo to za to :o)

  11. shadows

    budu muset napsat reportáž jak jsme byli na Triglavu… Ferata vypadá super Lustigu…