Očistec II

aneb jak to viděl Mářa 😉 Po přečtení reportu od Kajmánka jsem si řekl, že taky musím přispět s mojí trochou do mlýna. Jak to vypadalo vepředu.

V noci na neděli nějak nemůžu spát, ráno mi není dobře a i těsně před startem se cejtim na umření. Jen si v duchu říkam „hoší, to bude špaténka“.  Po startu se jede na můj vkus celkem hódně rychle, vzpomínam na Zdendu, kterej nám před tím v autě vykládal, jak mu ty rychlý začátky vadí, že přeci nejsme na biku, a v balíku visím jen očima. Při tý první rundě mám až mžitky před očima, na kole se na konci skupiny motam, jen spadnout. Držím se tam s nima jen kvůli tý děsivý představě, že bych měl zbytek závodu absolvovat jako časovku. Ve duhým kole jedeme kochačku, tak ani nemá cenu se o tom rozepisovat. Nic zajímavýho nebylo. Snad jen že mi přestalo být na umření a někde cestou nám odpadnul Petr Bartošů.

A najíždíme do třetí rundy a znovu se začíná závodit. Zdenda mi povídá, jak štve, že nikdo nechce jet, tak v půlce okruhu odjíždím a hned se přidává i Petr Pohořalej. Hezky si chvíli větráme kousek před ostatníma, abychom po chvíli usoudili, že to nemá smysl a nechali se dojet.

Tak si potom zas chvíli jedem hezky v klidu, všichni dohromady a jen junior Smola z Příbrami se na něčem domlouvá se Sobem. Hezky si je, s vírou v pěknej únik, hlídam, ale nic se nekoná. Až pak na začátku nejdelšího stoupání, poslední před Počepicema, začína na špici jet tempo kluk na Kovaříkovi, co přijel s Vítkem Černym z KPO. Instinkt mi říká, abych se ho držel a najednou po chvíli koukám a za námi celkem slušná díra.

No ale tak nějak ke konci stoupání se díra začíná skoro až zmenšovat a tak přemýšlím o tom, že si hezky vycouvam zpátky do „pelotonu“. V tu chvíli ale vidím, jak ze zadu se řítí Smola, se kterým visí kluk z CK Bítovská a snaží se i Sob. Tohle pro mne znamena jen, že se musím kousnout. Vydžet se Smolou znamená jet o bednu. Chlapci ze zádu nás těsně pod vrcholkem dojedou a vytváříme pěkně jedoucí skupinku čtyř lidí (já Erik, kluk na Kovaříkovi, Smola z Příbrami, kluk z CK Bítovská). V půlce čtvrtýho, posledního kola nám chlapec z CK Příbram odjíždí. Nikdo z nás ani nehne brvou a pořád jedeme v klidu dál.

V nejdelším stoupání, kde se únik zrodil, nám Ruda Bartoš oznamuje, že náskok máme několik minut, což ale bohužel nic nemění na tom, že mí spolubojovníci jedou do kopce jak hovada a já ze sebe ždímu poslední zbytky sil. A takhle nám to vydrží skoro až do cíle. Ve stojce v Počepicích poprvý za závod řadím 39/25 a evidentně nejsem sám, kdo toho má plný zuby. Za chvíli se snaží atakovat kluk z Bítovský, ale nedáváme mu šanci.

V posledním hupu před cílem se za to snažím vzít já, ale chlapci si mě ohlídali. Nástup byl pro mě tak razantní, že jsem málem sám odpadnul :-))   Pak nastupuje, tuším, znovu kluk z Bítovský a dělaj mi pááápááá. Já jen točím nohama do cíle. Tam na mě někdo něco křičí, něco mi i říkaj, ale já jsem rád, že žiju. Malej zázrak, že jsem nespadnul z kola, jak jsem byl vyřízenej.

A co říci závěrem? Snad jen, že to bolelo jako sviňa, že jsem trpěl jako zvíře. Naštěsti jsem nebyl sám…  A doufám že se to nechá číst. A taky, omlouvám se, že je to bez obrázku 🙂