Nový rok se na nás pěkně mračil. Taková ta podzimní šeď, kdy kapky deště visí ve vzduchu a bahno je na každém kroku, teda na každém šlápnutí 🙂 Ale zamračené počasí a hnědá hmota, která jde jen těžko umýt, nemohou dobře naladěné lidi vůbec rozhodit. Úsměvy se rozhodně nešetřilo 🙂

Jako první k nám k mému překvapení přijíždí kovaný silničář Rypáček zcela výjimečně bez silničního kola. „Ale mám silniční tretry,“ hlásí s úsměvem. Za chvíli přijíždí Kajmánek a poté už skupinka z RoRace Teamu. Od MahaGala máme nadstandardní vztahy 🙂 Jedeme do Čerčan, kde u nádraží čekají další. Vytahuju foťák, „Rorejsové“ rozepínají bundy a odhalují ptáka na prsou, aby bylo jasné, ke kterému týmu patří 🙂 K mé radosti jedou dokonce i dvě Rorejsky. Následuje odjezd směr Poříčí, kde máme nabrat Mářovce. Setkáme se ale jen s Erikem. Lahváč prý už jel a přidá se k nám na cestě. K tomu ale bohužel ze záhadného důvodu nedojde a s Lahváčem se už na Nový rok neshledáme. Vystoupáme bahnitou cestou nahoru od Mářů a připojují se ještě dva Nadšenci z Posázaví. Celkem náš peloton čítá 17 jedinců. Slušná účast!

Jede se tradičně na Konopiště. Cesta je poněkud bahnitá a všichni jsme krásně kropenatí. Blanka si v jednu chvíli otírá bahno z tváře bělostným kapesníčkem a prohlašuje: „Asi dáme vanu…“ A Aleš na to: „No to rozhodně!“ S vypětím sil stoupáme až k medvědímu výběhu. Medvěd Jirka je naprosto nespolečenský tvor, který obvykle není vidět vůbec, takže když spatříme alespoň jeho nohy, jsme nadšení 🙂 Poprosíme přítomného pána, aby nás vyfotil. Pán se chopí aparátu, ale ten ne a ne cvaknout… „Musíte to namáčknout do půlky a pak domáčknout,“ volám na něj. A za mnou se ozve: „Jako klitoris!“ 🙂

Pak už se ubíráme dolů k rybníku na novoroční běh a Mahagoni s Mářou se přezouvají. Lustig čtvrté místo z loňska neobhajuje, protože ještě úplně nevyléčil nachlazení. Dává se do nás trochu zima a část cyklistů odjíždí, ale ti odolnější zůstávají s tím, že běžci si zaslouží podporu. Nutno říct, že teplota k nám je oproti loňsku, kdy jsme jezdili po zamrzlém rybníku, celkem milosrdná. Zatímco běžci mizí v nedohlednu, dovídáme se, že Martin Chmátal pojede příští rok závod Craft 1 000 Miles Adventure. Přihlásil ho brácha. Martin se jen skromně usmívá a šeptá nám, že už ví, na jaký závod na oplátku přihlásí bráchu, aby se pořádně nadřel. Téma závody pokračuje a Martin vypráví: „Víš co je nejlepší? Když běžíš poslední kilometr maratonu, tak úplně letíš.“ To je pro většinu smrtelníku naprosto zvrácená představa 🙂 Za chvilku kluci proběhnou kolem nás. Mářa má úsměv od ucha k uchu, mává na nás a dělá opičky. Ale ještě ho čeká jedno kolo. Když se po dalších asi deseti minutách blíží Mahagoni do cíle, mohutně fandíme. Neustále se ohlíží za sebe, kde mu dýchá na záda hned několik běžců, ale má vše pod kontrolou a ve velké konkurenci dobíhá na pěkném sedmém místě. Červené tváře mluví za vše. Asi dvě minuty po Mahagonim dobíhá Mářa a taky bojuje o pozice. Úsměv je ten tam. Po proběhnutí cílem obejme nejbližší strom jako svého nejlepšího kamaráda a ne a ne se od něj hnout 🙂

Už zbývá jen návrat domů a tradiční spurtérská prémie v Bedrči. Kluci z ničeho nic vyrazí dopředu jak Cavendish na Tour a my se Spevčou vše jen sledujeme ze zadních pozic. Vítězem se stává Kajman, který dle jeho vlastních slov „zalehl a uvisel to“.

Pomalu se loučíme a hurá domů umýt kola, sebe a naplnit žaludky nějakou dobrotou. Tak zase za rok! Přijeďte v hojném počtu, ať prolomíme hranici dvaceti účastníku 🙂

This article has 7 comments

  1. Mahagoni

    Mářo, vyzývám tě na odvetný pretek, 25.2. na CHLUM! Ukaž, že jsi srdcař 😀

  2. Lustig

    A příště poběžim.A taky vyhraju všechny prémie,vrchařskou i spurterskou-)Lustig Kanibal

  3. Mářa

    zeptam se ve čtvrtek slečny fyzioterapeutky a pak i pani doktorky! 😀