Stelvio
O výjezdu na Stelvio jsme přemýšleli už dlouho, tak když se v půlce října naskytl volný víkend a k tomu luxusní předpověď počasí, dlouho jsme neváhali… Stelvio nás sice pořádně potrápilo, ale rozhodně nezklamalo. Zážitek to byl vskutku jedinečný.

V sobotu ráno se probouzíme do slunného dne. Předpověď počasí je v Itálii většinou přesná. Přejíždíme od známých z Rakouska asi 70 kilometrů k městečku Prado v Itálii, kde začíná stoupání na Stelvio. Na Stelvio se dá jet ze tří stran – z Prada, z Bormia a z vesničky Santa Maria ve Švýcarsku. Nejdelší a zároveň nejtěžší výjezd s nejvyšším převýšením je z Prada. Jednoduše řečeno, když už na Stelvio, tak z Prada :o) Bohužel mě v pátek postihlo snad po několika letech nachlazení (načasování nemohlo být lepší!), v noci jsem se neustále budila a smrkala a ráno se mi nedýchalo nic moc. „Ale na Stelvio jedu,“ ujišťuju Lustiga, „to si prostě nemůžu nechat ujít!“

Stelvio je pátý nejvyšší bod v Evropě, kam se dá vyjet na silničním kole. Zároveň se jedná o druhý nejvyšší průsmyk v Evropě, přes který vede silnice, o pouhých 12 metrů nižší než francouzský Col de l’Iseran na první příčce. Silnice na Stelvio byla postavena ve 20. letech 19. století. Příznivci cyklistiky samozřejmě znají Stelvio z Gira. Výš se na Giru nikdy nejelo. Posledním vítězem etapy vedoucí na Stelvio byl v roce 2005 José Rujano. Příští rok bude na Stelviu končit předposlední etapa Gira.

Zaparkujeme kousek před Pradem, 28 kilometrů od vrcholu. Teplota je 11 stupňů, ale sluníčko příjemně hřeje. Čeká nás stoupání z Prada ležícího 915 m. n. m. až do výšky 2 758 m. n. m. 26 kilometrů s průměrným sklonem 7,4 % a 48 serpentinami.

Stoupání je zpočátku mírné a mám pocit, že se mi i celkem dobře dýchá. Ale po pár kilometrech ze mě pěkně teče, svlékám se do krátkého dresu a dýchání už není nic moc. Jinak jsou podmínky téměř ideální. Aut kolem projíždí jen pár, cyklisty zpočátku nevidíme vůbec žádné. 15. října už je asi opravdu po sezóně.

První část stoupání leží převážně ve stínu. Stále čekáme, až se dostaneme do místa, odkud bude vidět klikatící se silnice vedoucí na vrchol, kterou známe z fotografií. Docela se na tento moment těším, jelikož mám pocit, že to pak bude lépe ubíhat. Lustig vždy odjede, pak na mě počká na nějaké vyhlídce, pořídíme pár fotek a jede se dál. Po čase spatříme první cyklisty – dva opálené, vyšvihané Italy na luxusních kolech s mimořádně lehkými převody (prostě italská klasika:o). Převody jim jako vždy závidím! Od chvíle, kdy se silnice trochu víc naklonila, jedu na nejlehčí převod. Mít ještě lehčí, určitě si přeřadím. Pořád se nemůžu smířit s tím, že mám těžší převody, než měl loni na Giru v horských etapách Contador (např. v etapě na Zoncolan 34 – 32!) :o) No uznejte! Lustig hlásí, že si nejlehčí převod nechává na horší časy. Ale brzy na něj taky dojde.

Konečně se před námi otevírá výhled na vrchol a víme, co nás ještě čeká. Některé serpentiny jsou číslované, takže víte, kolik vám jich ještě zbývá do konce. Někde je pod číslem uvedena i nadmořská výška. Poslední část se neskutečně táhne. V závěru číslování zcela mizí, škoda. Kdyby si člověk dal práci, tak by zatáčky nad sebou asi jednoduše spočítal, ale proč se namáhat. V serpentinách to ještě celkem ubývá, horší jsou rovné úseky. Přejíždíme čáru, která značí 5 kilometrů do cíle. To je povzbuzující. Každý rok se zde jezdí časovka do vrchu z Prada na Stelvio dlouhá 26 kilometrů. Rekord je zde hodina a 15 minut – pro mě naprosto nepochopitelný výkon!

5 kilometrů je ve srovnání s těmi již zdolanými jen kousek, ale při pohledu nad sebe je jasné, že to zas tak jednoduché nebude. Poslední kilometr je naneštěstí ten nejprudší, ale cíl už je na dosah. Lustig zastavuje kousek pod vrcholem a fotí. „Posledních 200 metrů, stoupni si!“ volá na mě. „Chce se mi zvracet,“ odpovídám stroze, dál sedím a pokračuju šnečím tempem na vrchol. Projedu kolem páchnoucího kiosku s klobásami a po pár metrech to mám za sebou! Obrovská radost, asi po třech hodinách jsme nahoře!!! Úsměv mám od ucha k uchu, protože vím, že teď už se pojede jenom z kopce :o) Vyšvihaní Italové se už cpou tou páchnoucí klobásou. Dorazili pár minut před námi. „Kdybych byla zdravá, tak jsem je předjela,“ říkám optimisticky Lustigovi.

Navlíkáme na sebe všechny vrstvy, které máme, a usedáme na prosluněnou terasu jedné z restaurací. No uznejte, není to luxus sedět v polovině října na zahrádce ve výšce 2 758 m. n. m.? Objednáváme si lasagne a říkám si, že jsou to rozhodně ty nejzaslouženější lasagne v mém životě :o) Mňam! S plným břichem se pouštíme do sjezdu směrem do Bormia, ale asi po čtyřech kilometrech odbočujeme doprava směrem do Švýcarska, kde si vyšlápneme jen pár výškových metrů a překonáváme další průsmyk, Passo Umbrail. Sjezd je nekonečný. V jednom místě je silnice v délce asi 2 km dokonce bez asfaltu, ale prach je dokonale udusaný, takže se při troše opatrnosti jede v pohodě. Konečně se dostáváme do vesničky Santa Maria a jedeme dál prosluněným údolím pořád dolů z mírného kopce. Je to opravdová lahůdka a náramně si to užívám! Když počítač ukazuje něco málo přes 60 km, přijíždíme k autu.

A kam příště na silničce? Pokud budeme chtít ještě výš, je výběr omezený. Ve Španělsku v pohoří Sierra Nevada se dá vyjet dokonce do výšky 3 380 m. n. m., ale je to přeci jen trochu z ruky :o) Z hlediska vzdálenosti je pro nás mnohem dostupnější silnice vedoucí z rakouského lyžařského střediska Sölden k ledovcům Rettenbachferner a Tiefenbachferner s nejvyšším bodem ve výšce 2 830 m. n. m. Ale má to jeden háček – převýšení je zde téměř 1 500 metrů a průměrný sklon přes 11 %, hrůza! Když se mi podaří přesvědčit Contadora, aby mi půjčil kolo, tak příští rok jedu :o)

This article has 14 comments

  1. Rypáček

    To musela být paráda. Škoda že úraz tento rok nedovolil. Každopádně příští rok něco takového podniknu s vámi.

  2. Lustig

    Zdendo,na Giro 2012 určitě jedem,už máme vymyšlenou trasu,dokonce i kemp bude-)) Jo a čekaj nás kopce- Stelvio,Passo Valporola,šílené Mortirolo a další. Těšim se jak malej Jára

  3. Kajman

    Já chci taky a příští rok nastupuju v 23 zatáčce a počkám až nahoře.Samosebou,že tam budu první o:)

  4. Lustig

    Kazetu mám 11-23,ale vepředu compact 50-36,už stárnu-)

  5. Danů pán z Jechynku

    Hezkyyy,budu muset prehodnotit svuj vztah k zenam a najit si nejakou bikerku,ta moje presto,ze dostala na jare muj krasnej vylestenej Rock Machine,tak na nem byla 2X za tento rok…slovy Dvakrat:-))no jo,na koni je to asi lepsi

  6. Kajman

    Fotka č.9 je známá snad ze všech katalogů,ale foto jsou úžasný

  7. Vendy

    Jo,jo Danú, když ženská nejezdí na kole a má své vlastní koníčky, je to fakt peklo.

  8. Mahagoni

    Krásný článek… Vendy, tak třeba začne jezdit 🙂

  9. Myšakoff

    To musí bejt zábava, pořád šlapat jen do kopce…:-)

  10. Martin

    Velmi intenzivně vám tento výlet závidím…:-)