Letos jsme na Giro vyrazili v malém počtu, ale i tak jsme si to náramně užili. Pokořili jsme několik nových horských průsmyků a opět si po dlouhé době vyzkoušeli mnohakilometrové stoupání po silnici vyhrazené cyklistům obklopeni horskými velikány…

Do Itálie vyrážíme ve třech – já, Lustig a Zdenda Rypáček. Jinými slovy bikerka strašpitel, biker tělem i duší a kovaný silničář 🙂 Předpověď na další dny není nic moc, a když se na obzoru objevuje první mráček, Zdenda hlásí: „Tam bude pršet!“ Tato prognóza se bohužel při příjezdu do kempu v Cortině vyplní a stany stavíme za deště. Poněkud depresivní začátek.

Ale ráno se probouzíme do skoro jasného dne a můžeme se s úsměvem na tváři vydat na naplánovaný okruh – Cortina, Passo Falzarego, Passo Valparola, Passo Giau, Cortina. Projíždíme přes centrum Cortiny, kde už je na hlavním bulváru vytýčená trasa pro dojezd do cíle. Zdenda zakoupí čepičku stáje Farnese Vini a začínáme stoupat na Falzarego. Za první zatáčkou kluci mizí, sem tam prohodím slovo s českými cyklisty, kterých je tady opravdu hodně, a asi po 15 kilometrech stoupání se fotíme u značky Passo Falzarego 2 105 m.n.m. Z Falzarega se vydáváme ještě na asi dva kilometry vzdálené Passo Valparola (2 192 m n. m.), kde je v dnešní etapě také jedna z vrchařských prémií.

Z Valparoly nás čeká sjezd přes Falzarego až téměř do vesničky Selva di Cadore. Po cestě zastavíme v jedné ze zatáček a čekáme, až tudy prosviští peloton. Když kolem nás proletí, jde mi mráz po zádech. Rychlost je to pořádná a navíc těsně za závodníky řežou zatáčku motorky a doprovodná vozidla, pneumatiky pískají, je patrné, že stíhají jen tak tak… Radši ani nechci domýšlet, co by se stalo, kdyby mezi cyklisty došlo k pádu.

Pády se naštěstí nekonají a my můžeme zase začít stoupat. Čeká nás Passo Giau (2 236 m n. m.)  z těžší strany. Z Cortiny by to bývalo bylo snazší, ale nevyšlo by to časově. A navíc Lustig byl jednoznačně pro těžší variantu 😉 První úsek bez serpentin je pořádně nakloněný a Zdenda hlásí: „To nebude dobrý.“ A že to dobrý opravdu nebude, se potvrzuje, když mi můj nový cyklopočítač ukazuje sklon 16 %. Nicméně atmosféra je zde naprosto úžasná. Fanoušci už zaujali místo v posledním stoupání etapy a rozhodli se fandit všem, zvlášť ženám, jak podotkl Lustig, kdo stoupají na vrchol. „Dai, dai, dai!!!!“ (Dávej, dávej, dávej!!!!) ozývá se ze všech stran a hned se jede líp. Najednou se na silnici objeví nakreslené vidle a kousek za nimi se na zídce u silnice zubí Didi Senft – asi nejslavnější cyklistický fanoušek světa. Pořídíme foto a stoupáme dál. Zastavíme necelé tři kilometry před vrcholem v místě, kde je pěkně vidět i na serpentiny pod námi a užíváme si sluníčko, které krásně hřeje.

Netrvá to dlouho a přijíždějí první závodníci. Všichni favorité jsou víceméně vpředu, jen Kreuziger stále nejede… Objevuje se více než deset minut po nejlepších a jeho utrpení je patrné na první pohled. Lustig zběsile mává vlajkou a křičíme na něj ze všech sil, ale je jasné, že pro dnešek toho má dost. Rypáček jeho průjezd natáčí na telefon, a když si to později přehráváme, vypadá to asi takto… Když je Kreuziger u nás, Rypaček na něj křičí: „Romane, pojď, je to dobrýýýý!!!“ a jakmile o pár metrů popojede, hlásím: „Ten je hotovej!“ a Rypaček: „Ten je na sračky!“

Čeká nás ještě poslední kousek stoupání a mezi kolonou karavanů to není nic moc. Opravdu v tuto chvíli závidím bikerům, kteří to berou po trávě. A podruhé jim závidím ve sjezdu, když mám pocit, že mi upadnou ruce, protože to silniční kolo prostě vůbec nebrzdí! Ale nakonec vše zdoláváme bez větší újmy a vydávám se s Rypáčkem do místní samoobsluhy s nelehkým úkolem zakoupit k večeři takové potraviny, které uvaří náš outdoorový vařič zakoupený Lustigem v Lidlu za 350,- Kč. Jeho nadšení z výhodné koupě trochu pominulo při ranním vaření kávy, kdy vodu na dva šálky hřál asi půl hodiny, aniž by prošla varem 🙂 Nakonec kupujeme dvě igelitky plné jídla, něco nacpeme do batohu a jednu igelitku si Rypáček hodí přes rameno. Do kempu je to naštěstí jen asi tři kilometry. Po dojezdu do kempu počítač ukazuje 77 kilometrů, nastoupáno necelých 1 900 metrů.

Když v kempu z batohu vybalím steaky, Lustig jen valí oči a ironicky to komentuje se slovy, že tatarák také není špatný. Steaky naklepu klouby, aby byly co nejtenčí (ideálně několik málo milimetrů:-), hodím je na pánev a po chvíli k překvapení všech mění barvu. Nakonec je z toho ideální úprava – uvnitř růžový bez krve, zvenku propečený (něco jako medium:-). Po vydatné večeři a solidním cyklistickém výkonu se usíná krásně…

Ráno se zvenku ozývá Zdendy líbezný hlásek: „Vstávejte, pusinky!“ 🙂 Vyrážíme na 17 km vzdálený start etapy ve vesničce San Vito di Cadore, která Girem doslova žije. Celá vesnice je zahalená do růžového. Dokonce i obsluha v samoobsluze je oblečená v růžovém. Sledujeme závodníky, jak se podepisují na pódiu. Jsou to téměř všechno drobní šlachovití hoši. Dokonce i Cavendish stojící hned vedle nás, který v televizi vypadá v porovnání s ostatními téměř jako kulturista, působí vedle Lustiga jako drobeček 🙂

Po startu etapy vyrážíme na naplánovaný okruh kolem masívu Cristallo. Má to být celkem pohodový výlet s převýšením „pouhých“ 1 000 výškových metrů. Nejdříve šplháme na Passo Tre Croci po pořádně nakloněné silnici a pokračujeme k jezeru Misurina. Dále je pak silnice uzavřená pro auta kvůli kácení stromů (opět máme štěstí) a rovinu a mírný sjezd si náležitě užíváme. V kempu počítač ukazuje 71 kilometrů, nastoupáno něco přes 1 000 výškových metrů.

V pátek nám opět počasí přeje a vyrážíme k vodopádům do soutěsky v údolí Fanes. Jsme tam úplně sami a pohledy jsou naprosto úchvatné. Pak rychle k autu, čeká nás ještě přesun do městečka Prato pod Stelviem. Po cestě zastavujeme v Meranu, malebném městě s palmami a historickým centrem. Je přes 30 stupňů a skoro se nám ani nechce věřit, že nahoře na Stelviu v noci teplota klesne pod nulu.

Ubytujeme se v luxusním kempu v Pratu a vyrážíme se posílit do místní pizzerie. Výjezd na Stelvio nás bude stát hodně sil a všichni z něj máme náležitý respekt. Navíc víme, že musíme vyjet až na vrchol, protože závodníci po jedou na Stelvio z Bormia. My budeme stoupat z té těžší, tradiční strany se 48 serpentinami stejně jako minule.

Ráno si dáváme vydatnou snídani a začínají přípravy. Zdenda se slovy: „Na vodu se šťávou ještě nikdo nic nevyhrál,“ a šíleným výrazem ve tváři polyká jakýsi zřejmě chuťově naprosto odporný lektvar na rychlé spalování tuků 🙂 Nasazuje si novou čepičku Farnese Vini a ponožky Lampre. Lustig pro změnu ponožky Movistar. Já jsem jediná bez týmové příslušnosti 🙂 Z kempu nás čeká 27 kilometrů stoupání. Zdenda to chce dát pod dvě hodiny a odjíždí. Lustig je solidární a průběžně na mě čeká. Z vesničky Trafoi je silnice uzavřená pro auta, cyklistů spousta a jede se o poznání líp než loni na podzim. V jedné ze serpentin mě zdraví jakýsi Čech, předjede mě a pak se na mě ještě jednou otočí a povídá: „Jééé, Ty jsi mě ošetřovala na Železným dědkovi!!!“ A je to tak, po pádu jsem mu dávala ruku na závěs. Ruka prý už je dávno v pohodě a domlouváme se, že nahoře pokecáme. Závěr stoupání je náročný, řada lidí tlačí, někoho chytají křeče a další dojíždí už jen silou vůle 🙂 Kluci čekají kousek pod vrcholem, protože nahoře je tolik lidí, že se tam nedá skoro ani projít, natož projet. „2 hodiny 10,“ hlásí Rypáček. Všude kolem jsou sněhové závěje. V posledních dnech pluhy strhávaly ze silnice sníh a led, aby byla pro cyklisty sjízdná. Pěkně fičí, převlékáme se do suchého a sjíždíme asi tři kilometry na druhou stranu k silničce, která vede na Passo Umbrail a poté do Švýcarska, po které se budeme vracet. Zdenda sjíždí o kousek níž, pak se vrací, otáčí se na úzké silnici a najednou přichází pád v nulové rychlosti bez cizího přičinění. „Ty jsi ho srazila?“ ptá se hned Lustig 🙂 Zdenda se rychle sbírá ze země a prohlíží si své nové bělostné sedlo. Naštěstí je jen trochu „nařasené“, nikoliv roztržené, a po několika minutách ticha se Zdendovi vrací dobrá nálada 🙂 Dlouho čekáme na sluníčko, ale když přijíždí závodníci, konečně vysvitne a je krásné teplo. Jako první kolem nás projíždí De Gent s velkým náskokem před ostatními, který mu nakonec přine místo na bedně. Vydržíme až do poslední skupinky v čele s Cavendishem a čeká nás už jen sjezd dolů do údolí. Při brzdění mám opět pocit, že mi upadnou ruce, trpím jako zvíře a toužím po novém Colnagu s kotoučovými brzdami 🙂 Serpentiny končí a následuje lahůdka ve formě roviny a mírného klesání malebným údolím až do kempu. Na počítači necelých 66 kilometrů, převýšení na jediném kopci téměř 1 900 výškových metrů.

A je to za námi… Krásné dny strávené v sedle, euforie při zdolání vrcholů, báječná atmosféra, jedinečné zážitky… Ráj silniční cyklistiky opět nezklamal 🙂

This article has 5 comments

  1. Kajman

    Příští rok jedu .To je jasný.Nejhezčí foto č.3.Krásná reportáž a moc Vám to závidím,každopádně to muselo být epesní…

  2. Lustig

    Bez Kajmana a Jarafata nebyla parta kompletní,a Borat taky chyběl.Tak příště Kucííí.

  3. Lustig

    Jo a ta 3 fotka je klasický Stelvio od vesnice Prato,letos ale jeli Giro z Bormia.Co je na fotce vidět je poslední část,do samotného údolí vidět neni.

  4. Káma

    Ahoj, moc pěkné čtení a fotky. Gratuluju k povedenému výletu.

  5. Rypáček

    Giro, passo, Itálie, já tam chci být, moc pěkné. Hance se to povedlo, rypáček chválí, móóóc.