V době, kdy píšu tyto řádky, přimknutý k červenému radiátoru, už je hej. Ale tu sobotu dopoledne, kdy jsme běželi tradiční závod na legendu všech kopců, panovaly podmínky, které nepamatuje snad nikdo z nás. Letošní ročník byl pořádně tvrdé sousto, ale přesto můžeme hrdě prohlásit: ČESYK byl zase u toho!

Poprvé jsme tady byli už v roce 2000 a Lustig tu v roce 2003 dokonce obsadil první flek v kategorii! Letos tvořila údernou sílu čtveřice Lustig, Antonio Seruti a dvě nadějné posily: kamarádi Albi a Bidlo alias Šťouchadlo na mraky.

Prézka je opět ve škole. Známý rituálek s přihlašováním Antonia Serutiho a jdu čeknout nástěnku… A kur… Obrovské ZKLAMÁNÍ! Tabulka tělocvičných rekordů místní ZŠ je pryč! Už nelze tedy zjistit, zda si Pier Céca udržel svůj rekord hodu kriketovým míčkem 60 metrů, který vytvořil v roce 1996…

Start byl vzhledem ke sněhové kalamitě odložen o 15 minut. Z nebe se to sype, jakoby byla doba ledová. Poskakuju na nových asixech, abych setřásl zimu a hroty na podrážce dělají do ušlapaného sněhu úhledné ďubky. Nejsem sám kdo má vespod želízka. Na základce to v šatnách na imitaci mramoru jen klapalo. Soupeřů je úctyhodných 96, a mám radost že se účastní i RoRace Team Pyšely. Na startu je kompletní rodinka Chmátalů a IronMartin. A pozor nejstarší borec startovního pole pamatuje ještě první republiku – ročník 1938. Tak to teda klobouček dolů!

Po startu klasika – všichni za to berou, jako bysme běželi šedesátku. Házim tam Lustigovo pojetí Musíš-se-s-nima-vyvézt-co-to-jde a vysouvám se na hrot. Letos je to ale oproti jinejm ročníkům fakt rychlý, až nervozní. Jakoby to chtěli mít borci co nejdřív za sebou, i když ve skutečnosti tohle bude jeden z nejpomalejších ročníků od roku 1997. Pod hřbitov je kalup jak sviňa, pořadí se furt míchá. Na konci parkoviště se všichni poslušně řadíme za říčanskym Chuckem Norrisem, který to vede. Není to tu prohrnutý a mimo vyběhanou stopu by se pustil jen šílenec.

Špurtik

Nad hřbitovem stojí Lenka, která vyhlíží česyk dresy, ale těch lidí je zřejmě fakt hodně, protože když jí chabě kynu, vypadá, že mě ani nezaregistrovala. Tohle byl poslední moment, kdy jsem vnímal něco jiného než trať. Začíná bílé peklo. Běžím v úchylné cykločapce česyku, štítek stažený do očí, aby mě padající sníh neoslepoval. Sotva zvednu oči od stopy, abych čeknul, kolik mám na soupeře, už to všechno chytám do ksichtu. Párkrát mi vločka vlítne až do krku. Legračně to zašimrá, ale příjemné to moc není. Respektive vůbec. Takže bradu na prsa a pečlivě sledovat každý došlap. Ale to soustředění děsně unavuje.

Tam jak končí asfalt, stojí Myšakoff Rusy Krajčo a volá: „Dobrýýýýýý, Mahagoniii. Hezkýýýýý je to“. Ne, Myšakoff. Bylo to všechno jen ne hezký. Ploužíme se k závoře, kopýtka se smekají, dech se krátí, sníh nás oslepuje a dusí. Kdyby za mnou neběžel borec, kterej sténal, jak Kurnikovová na Roland Garros, tak mám pocit, že běžim sám. Po pár vteřinách mi to začíná jít děsně na nervy a tak se mu snažím utéct. Zemři příšero! Pronásleduje mě až k závoře, kde to na rovině protáhnu, až ho ztratím z doslechu.

Před Vápenkou obrovskej fanclub ČESYKu. Stojí tam spousta lidí, po hlase rozeznávám Pornose, ale nejni vůle – jak říká tento Muž s největší nohou ČESYKu – ani zvednout hlavu, jak jsem poblitej. Takhle zle mi snad ještě nebylo. Tady mě i přeskakuje jeden klouček. Fixuju se na jeho oranžové podrážky. Ostře se odrážejí od bílých závějí. Jsem těsně za nim. Přilepenej. Buď na místě pojdu nebo se ho udržim! Vyhoupnem se na kochačku kolem Chlumu, ale není tu nic ke kochání. Mezihoří je přikrytý těžkou duchnou. Nedohlédnete ani do půli svahu.

Poměrně rychle nás dobíhá další borec a já se lepim ještě víc na kloučka, aby pronásledovatel musel předběhnout najednou dva lidi. Bude muset vběhnout do hlubokého sněhu, trochu ho to vysaje, předběhne kloučka a půjdem to pomaleji. A přesně tak se to děje. Vezu se za nima a vim, že moje chvíle ještě přijde. Pronásledovatel se z toho brzo oklepe a pravidelným tempem protahuje krok. Klouček dělá dírku. Pak díru… Dobré vědět, kolik má kdo sil do finiše. Poprvé si závod užívám a mám pocit, že to mám trochu v rukou.

Bidlo před cílem

Na začátku stoupáku na hřbet Chlumu začíná těžkej arbajt. Jdu na špičky, profrčim kolem kloučka a dupu za pronásledovatelem. Hrozně drobí, ačkoliv je už za zatáčkou – skoro na rovině. Prolítnu kolem něj a na vrcholu prvního kopečku do cíle vidim další postavu, tak pumpuju pazourama, že ho taky vymlasknu. Za sebou vytahuju kloučka, kterej dává pronásledovatele i toho borce… A je to tam! V cíli se zavírám v pase jak rybička a proběhne tradiční pozdrav Chlumwitch: blue… blueeeeee… blueeeeeeee. Kvalitní zvukový projev několik soupeřů kladně ohodnotí.

Pak dobíhá Starej Lustig. Diktuje to pěkně do cíle. Jsme svědky několika brutálních finišů o přednější flek. Bojuje se do posledních metrů. Všichni maj protažený, kyselý ksichty a je třeba fakt smeknout. Hlavně před těma ženskejma a taky dědouškama. To už jdeme podél trati a fandíme dobíhajícím.

V zatáčce na hřbet Chlumu se vyloupne Bidlo. Drobí to na těch svejch chůdách, dršku zabalenou do šátku a je na něm vidět, že si taky hrábnul až na dno. Čekal jsem, že se ho bude držet Albi, ale Bidlo ho natáhnul už pod hřbitovem.

Albi funí do Chlumu

Počkám si na Albiho pod tim ukrutnym stoupákem na hřbet Chlumu. Přibíhá na ocase skupinky a je vidět, že má sebevědomí jak prasklej nočník. „RUCE! ALBI! RUCE!“, řvu na něj, ať pořádně zapumpuje prackama a pomůže tak zasolenejm hnátům. Klasicky se uchechtne, bere do štipce poslední zbytečky sil, ždímá to ze sebe a pomalu se sune přes jednoho soupeře za druhym.

Je zázrak, že si nakonec nikdo nic nezlomil, nevymknul, ale vsadil bych se o co chcete, že toho borce, kterej běžel jen v bavlněnym triku a šortkách, muselo druhý den alespoň trochu škrábat v krku :). Jsme o jednu zkušenost bohatší a příští rok nás tam, Chlumwitch máš nakvartýrovaný zase!

Výsledky 2013

Podívejte se na repky z minulých ročníků:

2012: Chlumwitch byla letos mooc zlá

2011: Plíce pohozený ve škarpě v zatáčce u hřbitova

2010: Srnky ČESYKu na návštěvě u Chlumwitch

Fotky

jsou od Lenky, Honzy Herdy a pani Lindy z Benešovského deníku. Děkujeme!